Láska a šílenství. Japonský filmař Šion Sono pracuje na 6 scénářích najednou

03687566.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03687566.jpeg

S japonským nezávislým režisérem, autorem Kroužku sebevrahů, Pod vlivem lásky, Hrátek s peklem a dalších filmů, mluvíme o střídání žánrů, vnitřní svobodě, sebevraždách a podstatě jeho filmařského svérázu.

Osobitý, nebo svérázný. Nebo podivný... je režisér Šion Sono. Záleží na tom, z jakého úhlu se na něj budete chtít koukat. Jeho tvorba zahrnuje divokou erotickou grotesku, dojemné vztahové drama, film o hromadných sebevraždách mladých Japonců, thriller z prostředí jakuzy i dramata o dospívání. Nepředvídatelnou bizarnost střídají upřímné výpovědi, žánrové filmy zase dramata. Snadno cítíme, jak Sono uniká ze všech škatulek, které už si na něj chystáme. Už tím, že má neutuchající chuť zkoušet nové věci a nebát se nízkorozpočtových provedení.

Šion Sono se narodil v roce 1961 a filmy natáčí od osmdesátých let. Téměř každý rok uvede nový film. Někdy i víc. V Evropě je ale jeho svéráz známý až v novém tisíciletí, a to především festivalovému publiku. Některé z jeho snímků získaly kultovní status – to platí především pro filmy Kroužek sebevrahů (Jisatsu sākuru, 2001), jeho pokračování Večeře u Noriko (Noriko no šokutaku, 2005) nebo Pod vlivem lásky (Ai no mukidaši, 2008). České festivaly také uvedly před několika lety například jeho Hrátky s peklem.

Část rozhovoru se Šionem Sonem nabízíme i v přepisu. V záznamu vysílání ho doprovozí také interview o současném japonském filmu (Šionu Sonovi, Hirokazu Koreedovi nebo Naomi Kawase) s Futošim Kogou, profesorem filmu z tokijské Nihon University.

V roce 1984 jste natočil svůj první krátký film Love Song. Zdá se, že je esencí toho, co děláte. Je tam láska dohromady s nenávistí, láska vyjádřená metaforicky jako něco nesnesitelného…

Ano, Love Song byl můj první film vůbec a navíc hodně krátký. Takže je celkem přirozené, že už naznačuje všechno, čím jsem se stal a čím se dál při filmování celý život zabývám. Je hodně emocionální a je to taková kapsle, která v sobě v koncentrované podobě obsahuje všechno, co jsem kdy filmem chtěl říct.

Od té doby jste natočil skoro 40 filmů různých žánrů, taky televizní seriály, dokumentární snímky… Řídí se vaše režijní kariéra nějakým cílem? Nebo se jen snažíte vyjádřit to, co vám právě leží na srdci, a snažíte se nezapadnout do žádné škatulky?

Ano, od Love Songu už uteklo hodně času. Co se pro mě nejvíc změnilo, je proces natáčení. Dřív jsem se o všechno staral sám – dnes se tomu říká autorský film. Sám jsem si napsal scénář, sám jsem stál za s kamerou, a sám jsem vykřikoval „stop!“, sám jsem hrál, ale i režíroval a organizoval jsem natáčení jako producent. A svým způsobem lituju, že se to změnilo. Byl bych moc rád, kdybych byl schopný se do těch časů Love Songu vrátit.

Těch skoro 40 filmů vzniklo během 40 let. To je v průměru nový film každý rok. Jen vloni jste uvedl na trh 3 celovečerní filmy. Jak píšete scénáře a vyvíjíte nový projekt při takovém tempu?

Mezi těmi 40 snímky, které jste zmínil, jsou taky filmy, které vznikly za jediný den. Ale pracuju pilně a tak mám vždycky asi 6 vlastních scénářů připravených k realizaci.

A od čeho své scénáře odvíjíte? Od nějaké emoce, zajímavé postavy, příběhu, nebo od nápadu na zápletku?

03687564.jpeg

Využívám pro psaní scénářů celkové emocionální naladění, ve kterém se právě nacházím. Není to žádný automatizovaný proces. Ani racionálně to nefunguje. Spíše spontánně. Takže když se rozejdu se ženou a jsem smutný, vznikne z toho smutný film. Když se cítím šťastný, vznikne šťastný film. Odráží to můj osobní stav. Není za tím žádný kalkul, nic předem promyšleného.

Váš film Virgin Psychics (Eiga Minna! Esupa Dayo! 2015) je jeden z nejdivočejších a nejšílenějších snímků, který jsem za hodně dlouhou dobu viděl. Skupinu paniců během masturbace osvítí nadpřirozené schopnosti, které začnou být brzo potřeba k ochraně jejich města... Tak bych se rád zeptal například na tento váš film…

To je poprvé, co se mě na tenhle snímek někdo ptá! Virgin Psychics, to bylo něco jako když stopař naskočí do auta, které mu náhodou zastaví. Někdy si říkám, že by bylo bývalo lepší, kdybych ho nenatočil, ale jindy jsem zase rád, že jsem to udělal. Není to pro mě jednoduchá otázka, moje žena v tom filmu hrála taky, myslím, že jsem ten film natočil prostě proto, že mě požádali, ať to udělám.

Když jsem viděl, že skupina masturbujících paniců a panen má nadpřirozené schopnosti, říkal jsem si, že to je dost na hodně ujetý snímek. Ale to je jen začátek. Pak se vynoří i sexuální antihrdinové a město se začíná obnažovat a replikovat a obnažovat…

Ano, filmy tohoto druhu nejsou moc obvyklé. Díky tomuto filmu jsem dostal spoustu nabídek na hodně divné filmy a musel jsem je všechny postupně odmítat.

Japonský žánr erotické grotesky mi není nijak detailně známý. Ale asi jste ve filmu reagoval i na jiné japonské filmy a na tenhle žánr samotný?

Nebylo to tak komplikované. Do scénáře Virgin Psychics jsem prostě napsal to, o čem sní mladí puberťáci, kluci na střední škole. Není to žádný oslňující snímek, dá se říct. Je určený pro středoškoláky a jde tam prostě o to, aby v něm mohli vidět nahé holky. Je to film ilustrující nedočkavost těch středoškoláků, kteří jsou pořád panici. Když jsem byl na střední, byl jsem ještě taky panic a chtěl jsem jenom jedno – co nejdřív mít s nějakou holkou sex. A to je v podstatě to, o co ve filmu jde.

Tenhle film jsem vybral, protože může reprezentovat jeden pól vaší tvorby, jejíž šířka se ukáže, když ho srovnáme třeba se seriózním a dojemným komorním dramatem Nezapomeň to říct - Be Sure to Share (Chanto tsutaeru). Já jsem tyhle dva filmy viděl nedlouho po sobě a ten kontrast mě překvapil. V Nezapomeň to říct jste chtěl upřímně a otevřeně pojednat témata jako rodinné vztahy, problémy v komunikaci, a pozdní lítost – je to tak?

Ano, to je pravda. Každý můj film vzniká úplně jinak a nedivím se, že jste byl šokovaný, jak jsou odlišné. (smích)Nezapomeň to říct je film, který jsem napsal a natočil, když mi zemřel otec. Chtěl jsem mu jeden film věnovat. Vznikl prostě z naléhavého pocitu, že bych to měl udělat.

A dál se vás chci zeptat na jeden z vašich starších filmů, Kroužek sebevrahů. Ten má pro část diváků dokonce kultovní status. Chtěl jste ukázat sebevraždu jako symptom společnosti, především samozřejmě japonské společnosti?

O Japonsku se často říká, že to je mírumilovná země, ve které není armáda ani válka. No ale každý rok u nás spáchá zhruba 30.000 lidí sebevraždu! Tomu těžko můžeme říkat klid a mír. Ano, žádná válka u nás neprobíhá, ale naše společnost má tenhle obrovitý problém. Chtěl jsem se k tomu vyjádřit.

Už při pohledu na to množství sebevražd jsem si pomyslel, že tu probíhá neviditelná válka. A to mě vedlo k natočení jak Kroužku sebevrahů, tak Večeře u Noriko. Když jsem na Kroužku sebevrahů pracoval, skutečně existovala skupina mladých lidí, kteří na internetu plánovali společnou sebevraždu. Začal jsem zjišťovat, co je k tomu vede a proč to týká tolika lidí. Objevil jsem, že jde většinou o vztahové problémy. Často za tím byly rodinné potíže nebo prostě vnitřní nejistota pramenící z hlubokého zklamání z mezilidských vztahů.

Už dřív, ještě před napsáním scénářů k těmto dvěma filmům mi přišla na mysl otázka: „Jsi spojený sám se sebou?“, která se v obou filmech objevuje. Nevěděl jsem zprvu přesně, co to má znamenat, ale jak jsem o tom přemýšlel, vznikly tyhle dva filmy. Co jsem se při natáčení dozvěděl, je, že rodiče chtějí být dobrými rodiči. Děti chtějí být vůči svým rodičům hodnými dětmi. Své role často musejí hrát a city předstírat.

Něco podobného bychom mohli říct i o vztazích mezi kolegy a kamarády. Ale ještě důležitější než vztah k jiným lidem je přece vztah k sobě samotnému. Znát sám sebe, být k sobě upřímný a nenalhávat si nic sám o sobě. Jen kvůli vztahům s ostatními lidmi, kvůli tomu, aby vyhověli jiným proti své vůli, to někteří lidé v Japonsku mají tak těžké, že se v nějakém momentě svého života rozhodnou pro sebevraždu. Oba dva filmy dospívají k závěru, že ohledy na okolí nejsou tak důležité jako fakt, že především musíte získat vnitřní svobodu a musíte být přátelé sami se sebou, abyste mohli dobře vycházet s ostatními lidmi.

I ve svých novějších filmech pořád jevíte zájem o mladé lidi. Například ve filmu Labuť ze Šindžuku (Shinjuku suwan) z roku 2015. A tenhle film, jak jsem si všiml na imdb.com, by měl mít dokonce pokračování. Tenhle film je zjednodušeně řečeno o nevinnosti. O nevinnosti ve velice krutém byznysu, jakým je prostituce.

Labuť ze Shinjuku pro mě byla zakázka. Je to film, který není založený na mých zkušenostech nebo postojích, takže to byl pro mě tak trochu experiment. V Japonsku, když jde o mainstreamový film, producent většinou rozhoduje úplně o všem. S režisérovými pocity nebo pozorováním nemá výsledek co dělat. Producent si zvolí například komiks, vybere si scenáristy, herce a režiséra. Ten pak nejedná jako architekt celého filmu, ale jenom jako tesař. Nerozhoduje o celkové stavbě, jenom podle pokynů zatlouká hřebíky do trámů.

Zajímalo mě, jak mainstreamová filmařina funguje. Chtěl jsem si to vyzkoušet. Tak jsem nabídku přijal… ale nelíbilo se mi to. No, ale byl jsem zticha a pokračoval jsem v tesařské práci. Angažoval jsem se do toho jen do té míry, že jsem pozměnil několik věcí, o kterých jsem byl přesvědčený, že výsledek zlepší.

03687565.jpeg

V Česku jsme měli možnost vidět i vaše filmy s gangsterským jakuza tématem jako Hrátky s peklem. Máte vůbec nějaký žánr, který jste ještě netočil a který byste si ještě rád vyzkoušel?

Rád bych postavil televizní pořad nebo natočil seriál, například pro Netflix. A rád bych natáčel mimo Japonsko. To mě teď láká nejvíc a asi se to ještě letos nebo příští rok splní. Ale pravděpodobně už letos.

Rozhovor se odehrál na Transylvánském filmovém festivalu v rumunské Kluži, www.tiff.ro kde měl Sion Sono retrospektivu. Překlad vznikl s přispěním Haruny Honcoopové.