Lakomec na postmoderním smetišti
Když šetřit, tak důkladně! Harpagon Borise Rösnera začíná úzkostlivým spořením vody, přes neurotickou péči o prastaré oblýskané sako až po přehnanou starost o koberec, po kterém se nesmí chodit. Sbírání a nafukování použitých PET lahví a shromažďování všech smítek v tabatěrce však už hraničí s image bufeťáka.
Svou interpretaci Molierova Lakomce se současný princ činohry Národního divadla Michal Dočekal snaží prošpikovat režijními nápady, které by vykolejily inscenaci z obvyklé zkostnatělé a nic neříkající šablony počinů Národního divadla. Tento záměr se režisérovi podařil za cenu, že některé nápady jsou bez patřičného komentáře nepochopitelné. Především v druhé polovině přehršel ozvláštnění odvádí pozornost od hlavní linky příběhu a tříští jednotnost inscenace. Když se postupně seznámíme se všemi postavami, nelze se ubránit dojmu, že jsme se ocitli na jakémsi postmoderním skladišti.
Harpagon kraluje nejen ve své rodině, ale v podání Borise Rösnera také celému jevišti. Ostatní postavy jsou jen nutným pozadím, které on ve svém autistickém světě ani příliš nepotřebuje. Vizáží je otec rodiny sice poněkud omšelý, s nezdravě bílou pletí a nechutnou "přehazovačkou" na hlavě, oděný v malém sáčku, jež neustálým kartáčováním už úplně ošoupal. Přesto je velmi energický. Kromě zlověstného kašle je zcela při síle a despoticky organizuje své domácí království.
Zevnějškem se Harpagonovi snaží přiblížit správce Valér (David Matásek). Ten je oděn do obleku zřejmě z téhož second handu jako jeho pán. Nepadnoucí sako má ještě doplněné o klotové rukávy. S tímto lakomcovým starobylým světem by měl (podle režisérových slov) kontrastovat svět dětí. Tento rozštěp však ne zcela funguje. Kleant (Saša Rašilov či Richard Krajčo) je sice nejprve představen jako soudobý hejsek v moderním oblečení a s melírem, v druhé polovině však už přichází v nadčasové školní uniformě. Jeho sestra Eliška má na sobě žluté dokonalé pohádkové šaty s nadýchanou krinolínou, bezpečně prozrazující ruku výtvarnice Zuzany Krejzkové. Ta svůj charakteristický fantazijní rukopis použila i na prapodivném koženém kostýmu dohazovačky Frosiny (Eva Salzmanová). Do načrtnutého schématu nezapadá postava Kleantovy milé Mariany (Jana Janěková ml.). Tato mladá dívka nemá vůbec příležitost projevit svůj charakter. Navíc v krátkých šatečkách, s "historickým" účesem, naivním výrazem a rudou rtěnkou silně připomíná holčičku z nějaké prvorepublikové reklamy na čokoládu. Nelze pochopit, co na ní sokové v lásce - Kleant i jeho otec - shledávají přitažlivého. Vnější stylizací se však více hodí ke starému Harpagonovi.
Staromilsky vyhlížejícího lakomce obklopuje moderní svět. Bydlí v jakési betonové pevnosti či zamřížovaném sklepení, skrz nějž se táhne potrubní systém, a kde místo stolu funguje podávací pás na uhlí. Zařízení dominuje strohá moderní rudá pohovka a stejně rudý běhoun, který všem obyvatelům jen ztrpčuje život. Kromě toho v domě vidíme starou špinavou ledničku, která si na jevišti kromě jedné epizodní akce trůní zcela zbytečně. Že by jeden z Harpagonových smetištních úlovků?
Na konci první poloviny scénu překvapivě promění jakási vize. Jeviště se zaplaví světelnými efekty, povlávajícími cáry hedvábí a nesrozumitelným zpěvem služky (Kateřina Burianová). Podle režisérových slov jde o požár. Ač je tato scéna nepochopitelná a neorganická, přece vkládá do inscenace další smysl. Dům proměněný po požáru v trosky (viz zničená a ohořelá, kdysi tak luxusní pohovka) skvěle koresponduje se stavem Harpagonova poničeného nitra. To je stejně choré a sražené na kolena ze ztráty svého milovaného mamonu.
Přes zmiňované výtky je nová Dočekalova inscenace určitě přínosem, který provětral naši první scénu. Boris Rösner v nelehké komické roli nepochopeného a vlastně nešťastného muže odtrženého od reality prokázal svou všestrannost. Přeneseme-li se přes laciný vtip pronesený na zelném políčku "ty mi nelez do zelí", jenž překvapivě nejvíce rozesmál publikum, a pozapomeneme-li na prapodivnou scénu požáru, odejdeme z divadla určitě potěšeni a pobaveni.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
