Ladji Kone: Hip-hop je součástí mé identity
Dalším hostem 30. ročníku festivalu Tanec Praha je africký tanečník Ladji Kone. Začínal jako hip-hopový umělec na ulici. Později získal profesionální taneční vzdělání v Ecole des Sables v Senegalu a také v Německu a ve Francii. Téma rozčarování i momenty sebereflexe na cestě za hledáním vlastní identity obsáhl ve svých dvou sólech – Màa Labyrinthe a Lego de l´ego.
Ovlivňuje vás i dnes street dance a hip-hopová kultura?
Ano, ovlivňuje mě stále a hodně. Je to především energie, která z hip-hopu vyvěrá, kterou mám spojenou s dětstvím v mé čtvrti, kde jsem vyrůstal a kde jsem se učil tančit na ulici se svými kamarády. Ze street dance jsem vzešel, v něm se utvářela má umělecká identita. Ale taneční umění jsem začal více rozvíjet až na taneční škole EDIT a v Ecole des Sables. Teprve tam jsem se naučil chápat, jak v tanci tvořit, jak s fyzickou energií nakládat. Takže co se týče hip-hopu, ten ve mně zůstává nadále, ale spíše v rovině životného postoje, ve kterém se odráží smysl pro fair play. Kromě hip-hopu jsem přirozeně ovlivněn i tradičními africkými tanci, ale na škole jsem se konfrontoval i s jazzovým tancem nebo klasickou taneční průpravou.
To je skutečně mnoho stylů a přístupů k tanci, kterými jste prošel a které vás ovlivňují. Jste schopen takové množství inspirace ve své tvorbě obsáhnout?
V současné době se snažím ve všech těchto vlivech zorientovat, vzít si z nich pro sebe to nejlepší a jít svou vlastní tvůrčí cestu. Nechávám na sebe působit i osobní zkušenost s divadlem a k tanci přistupuji nejen jako k choreografii, ale také jako k divadelnímu představení. Žádnému představení by neměla chybět režie. Svůj taneční styl nemůžu a ani nechci charakterizovat jako africký tanec, protože jím není. Ale mohu říci, že síla a energie afrických tanců je ve mě zakořeněna a v mých choreografiích se určitým způsobem odráží.
V Divadle ABC tančí v rytmu dějin. Beze slov vyprávějí příběh posledního století
Divadelní inscenaci, ve které se nemluví, ale jen tančí, uvádí v premiéře pražské Divadlo ABC. Představení nazvané Tančírna zachycuje milníky české historie v letech 1918 a 2018 prostřednictvím pohybových metafor, scénických obrazů a hlavně tance.
Na festival Tanec Praha přivážíte dvě sóla - Màa Labyrinthe a Lego de l´ego. Co tyto dvě choreografie spojuje?
Řekl bych, že jsem vytvořil dvě naprosto odlišná sóla, která ale spojuje moje osobnost, mé cítění životního rytmu. Jako první vzniklo sólo Màa Labyrinthe a pak teprve Lego de l´ego. Mezi tím jsem cestoval, poznával svět a dynamiku života lidí na různých kontinentech. Tato má nová životní zkušenost mě přinutila zamyslet se sám nad sebou, nad svými životními postoji a nad vnímáním sebe sama.
Jednoho dne jsem viděl, jak si dva malí chlapci hrají se stavebnicí lega. Jednalo se o dva bratry, kteří si obvykle rozumí, ale v té hře se stavebnicí se najednou začaly projevovat jejich osobnosti, jejich ega. Každý si chtěl usurpovat co nejvíc kostiček s tím, že přeci jeho stavba bude ta nejlepší. Tehdy jsem si uvědomil, že i já jsem ovlivněn vlastním egem. Začalo mě zajímat, zda je negativní nebo pozitivní a jak moc určuje mou osobnost. Také jsem byl zvědavý, zda ho mohu nějakým způsobem ovládnout, zda ho mohu rozložit jako stavebnici a pak zase znovu složit, jen trochu pozměněné. Zkrátka jsem chtěl v tanci odrazit své úvahy o proměnách člověka.
Co vás vedlo k tomu, spolupracovat na obou sólech s hudebníkem Erwannem Bouvierem?
Nebylo to žádné vykalkulované rozhodnutí. Naopak, já a Erwann jsme rovnocenní tvůrci. Hudba a tanec vznikaly pro obě sóla ruku v ruce. Hudba vytváří plnohodnotné prostředí pro rozvoj tance. Erwannovým cílem bylo hudbou a zvuky vytvořit určité prostředí, něčeho reálného, hmatatelného. Naprosto jsem se jeho přístupu odevzdal. Sóla Màa Labyrinthe a Lego de l´ego jsou výsledkem našich dlouhých a opakovaných diskuzí nad výběrem vhodného zvukového materiálu. Já se o hudbu a zvuky v představení doslova opírám. Díky zvukové složce jsou obě sóla živá.
