Ladislav Novák avantgardní, Ladislav Novák muzeální

Veškeré posmrtné výstavy mají často punc oficiality a také jakési falešné monumentality, když příliš kladou důraz na rozsah a význam díla, které se definitivně uzavřelo.

Výstava Ladislava Nováka v pražském Paláci Kinských si takové cíle klást nemusela: přináší totiž výběr z díla autora, jehož jméno již téměř třicet let figuruje ve slovnících a výtvarných encyklopediích, je tedy svého druhu klasikou. Přináší mnohá překvapení pro publikum a myslím, že i pro ty, kteří Novákovo dílo znali a milovali. A nic, nebo téměř nic, monumentálního. Nejenom proto, že byl autorem malých formátů, ale především proto, že představa monumentality byla pro umělce spojena s ideologiemi a služebníčkovskou rolí výtvarníka. Navíc (a to vůbec nebylo zanedbatelné) Nováka všichni považovali za jakéhosi surrealistu bez konfese a jeho dílo za surrealistické, což autor často potvrzoval, když o sobě říkal, že je heretik surrealismu. Musíme si také uvědomit, že Ladislav Novák se jako básník a výtvarník představil v první polovině let šedesátých jako velice agilní příslušník avantgardních hnutí a tato příslušnost k avantgardě moderny znamenala také tolik, co jasný signál směrem k moci: Nesloužím!

Logo|foto:Český rozhlas

Jeho vášní byl experiment a jako objevitel či spoluobjevitel několika výtvarných technik se proslavil. Byl to ovšem paradox, protože začínal jako básník. Do literatury ho ještě na sklonku druhé světové války uvedl básník Jakub Deml a Ladislav Novák publikoval v katolické literární revui Akord. A byl to myslím kritik Timotheus Vodička, který začínajícímu tvůrci spirituální poezie naznačil, že jeho talent směřuje jinam. Bylo po válce a Novák velice záhy začal parodie na poezii angažovanou a také na takzvanou poezii sociální, jež těsně předcházela té povinné socialisticko-realistické.

Novák byl ironik s obrovským citem pro parodování blábolu literárního a později i výtvarného. Publikovat začal až na začátku let šedesátých. Jeho sbírky v Rudém právu kritizovali, ale to se již tehdy začínalo chápat jako pocta. Ve stejné době se ale začínal prosazovat jako výtvarník a v tomto oboru měl úspěch téměř dokonalý. Paradox je v tom, že jako výtvarník byl absolutní samouk. On vlastně ani žádné výtvarné školení nepotřeboval, protože zvolil takový výtvarný obor, kde se obrazy nemalovaly, ale lily přímo z plechovky a nůžky a lepidlo byly důležitější než tužka a štětec. A tak se to, co se od nepaměti pokládalo za důležité, stalo zanedbatelné. Z básnictví do výtvarna přenesl lyrismus, nikoli ve formě čisté, ale ironické a sofistikované. Prozrazují to názvy jeho děl, jako například Monstrance blahoslavené vagíny, Vzlet ašurobabylonského anděla či Oltář heretiků. Ale ani ten nejlyričtější a nejintimnější cyklus Růží se neobejde bez ironického kontextu. Jsou to růže z trhaného papíru, jakási modernistická verze růží střelnicových, a tedy kýčových. Jednou jsem je viděl ve skříňce zavěšené vedle lyrického objektu Jiřího Koláře. Bylo to v Třebíči, v Novákově bytě, který ani zdaleka nepřipomínal ateliér. "Vidíte, už jsou zaprášené jako v muzeu," povídám. Ladislav Novák smutně přikývl.