Laco Déczi v nové knize odhodil masku burana

Laco Déczi je sprosťák, hulvát a křikloun, říká novinář Tomáš Poláček, autor knižního rozhovoru Totálně vytroubený mozek, který vychází 21. listopadu u vydavatelství Bizbooks.

Známý trumpetista pozval Poláčka do amerického Connecticutu, kde posledních třicet let žije. Lovili mušle v oceánu, vysedávali u ohně, poslouchali jazz, a během jejich rozhovoru se Laco Déczi otevřel. „Odhodil masku burana,“ říká Poláček, „a já poznal svobodnou, něžnou a hravou duši.“ Se svolením vydavatele přinášíme první z exkluzivních ukázek z knihy.

Příštích osm dní chci mluvit o jeho životě, ale když jsem Lacovým synům vyprávěl, jak si ten rozhovor představuju, smáli se, že až brečeli: „Ty s ním chceš mluvit vždycky dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny večer? Začít dětstvím a skončit současností? Na to zapomeň, ty o ničem nerozhodneš, Laco ovládne čas i prostor...“

„Brzo ráno vstane, poprvé si trochu zatroubí, pak vyleze na verandu, začne něco vyprávět, u toho se postupně rozběsní a mluvit bude klidně šest hodin v kuse – pohrne to před sebou a ty budeš vděčnej za ty pětiminutovky, ve kterých utrubuje, protože jinak ho skoro nebude možný vypnout.“

Podívejte se na zákulisí vzniku knihy o Laco Deczim:

Pořád vlastně nevím, proč jsi jako kluk začal hrát na trumpetu.

Protože jsem chtěl, líbila se mi... Dneska už to je s trumpetou slabý – jasně vede kytara, na tu chtějí hrát všecky děti, protože to vidí u všech blbů, Beatles počínaje, a přitom to je úplně primitivní muzika... My se v té době chodili dívat na bigbandy, třeba na Karla Vlacha, kde hrál vynikající Richard Kubernát první trumpetu.

Obdivoval jsi tehdy nějaké zpěváky?

Já nikdy zpěváky moc nebral vážně, nezajímali mě. Za chvíli ti to vysvětlím, ale vzpomněl jsem si ještě na jednu dětskou kurvárnu, o jakých jsme mluvili před chvílí, poslouchej.

A jéje.

V Bratislavě jsme bydleli kousek od vinohradu, kde byla taková budka a v ní tlustej hlídač Gerfl s chlupatýma rukama – on moc běhat nemohl a my byli ti hokejisti, takže neměl šanci; v září jsme kradli hrozny a strkali je do kufru, aby se nerozmačkaly, já a kumpán Růžička, se kterým jsme vyrůstali – a potom jsme to prodávali, bylo nám dvanáct.

Hlídač Gerfl se jednou schoval za boudu, my ho neviděli, a když šel Růžička kolem, tak byl chňapnut chlupatou prackou: „Teď půjdeme na policii a tvůj fotr bude do smrti platit, uvidíš!“ Růžička začal plakat, „strýčenko, preboha, pustite ma, už to nikdy neurobím“, ale pak udělal škub, vytrhnul se, a když od něj stál pět metrů, tak se otočil: „Ty pupkatý buzerant vyjebaný,“ řval, „tvoja matka je kurva!“ A Gerfl, který už najednou nebyl strýčenko, se nezmohl na slovo.

Mně se zdá, že jsi celé dětství něco kradl...

Jasně, jak jinak? Chodilo se trampovat a každý musel mít dýku – hrnuli jsme se přes vesnici, za plotem se ozvala slepice, kvo kvo kvo, takže pojď sem!, zatočit krkem, už jsme utíkali a opekli ji na ohni – byla sice gumová, ale sežrali jsme to...

Laco Déczi a Zdeněk „Sarka“ Dvořák|foto: Nakladatelství BizBooks

Před chvílí jsi mi chtěl vysvětlit svůj komplikovaný vztah ke zpěvákům a zpěvačkám.

Když mě o tom nutíš přemýšlet, tak jedno zpětně oceňuju: když s big bandem vystupovala třeba Vlasta Průchová, tak zazpívala jenom osm taktů, a stačilo; zato dneska zpěvačka začne zpívat od začátku a vydrží až do konce.

Déczi v nové knize: Rokenrol je špatný blues

• Upravit
• Smazat

Přinášíme další ukázku z knihy o Laco Deczim. Proč už nehraje zadarmo a co si myslí o The Beatles, B. B. Kingovi a Wyntonovi Marsalisovi?

Takže Vlasta Průchová byla dobrá?

Ta jo, navíc znala americký standardy a uměla perfektně anglicky –
ale my jí říkali Květináč. Když jsem hrával v TOČRu, tak vždycky ráno přišel kapelník Pepík Vobruba, říká, „kluci, zahrajte mi kvintakord“, tak jsme něco zahráli, ale on měl absolutní sluch a povzdechl si: „Ježišmarja, zase květináč!“

Zpočátku jsem myslel, že Pepík blbne, ale ne – on měl jenom čistý uši a já brzo od ostatních pochopil, co květináč znamená: Kdysi hrál TOČR ve velké Lucerně, Vlasta zpívala, všude na pódiu stály květináče a byl tam nějaký ožrala, který od začátku řval: „Faleš! To je faleš!“ Přišel až před pódium, nikdo ho nezastavil, vzal květináč a hodil ho po Vlastě, takže...

Pochopil jsem.

Jo, od té doby se říkalo květináč falešný hře... V TOČRu měli muzikanti strašný řeči – byl to soubor osmnácti těžkých profesionálů, z nichž nikdo neblábolil kraviny. Asi nejlepší byl Dědek Krýsl, co nade mnou zpočátku držel ochrannou ruku a já byl jeho sluha, ten byl naprostý hovado: Jednou jsme zrovna měli pauzu při natáčení, takže sedíme a kecáme, a najednou přijde ten Karel Svoboda, jak napsal Čmeláka Káju pro Karla Maringotta – víš, kdo to je, ne?

Laco Deczi|foto: Petr Vidomus

Tuším.

Pozor, já nemyslím toho vietnamského zpěváka, který musí rozebrat dalekohled, aby se do něj mohl podívat, protože má oči z boku jak slepice – myslím Karla Svobodu, znáš?

Znám je oba dva, Laco.

Dobře, pokračuju. Přišel za náma do rádia Karel Svoboda, protože se zrovna nahrávala nějaká jeho slátanina, no a Karel býval vždycky takovej slávovitej – měl blízko ke zpěvačkám a myslel si, že ho všichni obdivujou, ale vůbec; ostatní muzikanti z Točru byli o moc dál, proti nim neměl šanci, ale dobrý.

Tehdy žil nějaký novinář Janoušek, který si bral Štrougalovu dceru, a Karla Svobodu pozval na tu svatbu – když toho dne Svoboda přišel mezi nás, začal nám vykládat, jak byl na té krásné svatbě, a podával to stylem, jako bychom mu snad měli trošku závidět, že to tím pádem dotáhl v životě daleko.

Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval Dědek Krýsl: „Karle, můžu ti něco říct? Ty kdyby ses narodil o něco málo dřív, stihl bys ještě svatbu Heydrichovu“ – a bylo po vytahování.

Čímž chci jen říct, že v TOČRu nikdy nebyla nuda.

Ty mluvíš o slátaninách, ale musíš přece uznat, že byl Karel Svoboda hitmaker.

To asi byl, ale když jsem s ním před padesáti lety vystupoval v Alfě, tak bez chyby nezahrál ani O sole mio.