Kurdské ženy dokázaly něco úžasného, říká režisérka filmu Bojovnice slunce

Z filmu Bojovnice slunce, režie Eva Hussonová
Z filmu Bojovnice slunce, režie Eva Hussonová

Ženy. Život. Svoboda! A ať jdou kritici do háje... Režisérka Hussonová představuje film o kurdských bojovnicích proti Islámskému státu.

Přinášíme rozhovor s francouzskou režisérkou Evou Hussonovou o filmu Bojovnice slunce. V něm francouzská válečná fotoreportérka sleduje boj Bahar a dalších kurdských žen v jedné z jednotek válčících s Islámským státem. V hraném filmu je to pravděpodobně vůbec první pokus o zpracování tohoto tématu. Po české premiéře na přehlídce Arabské noci film vstupuje 7. 3. do české kinodistribuce.

Z filmu Bojovnice slunce, režie Eva Hussonová

Následující rozhovor vznikl na festivalu v Cannes, kde se snímku dostalo dost kritického přijetí. Celé interview si můžete poslechnout v záznamu z pořadu Reflexe

Jak jste pro svůj film o kurdských bojovnicích sbírala informace?

Začala jsem tím, že jsem jela do Kurdistánu a setkala jsem se se všemi ženami, se kterými to bylo možné. S bývalými vězeňkyněmi, s bojovnicemi i se členkou kongresu, která stála za spuštěním evakuačních sítí. Setkala jsem se také s mužem, který evakuoval ženy z Mosulu a Rakky. A skoro rok jsem se také vídala s válečným novinářem jménem Xavier Muntz, jeho jméno najdete i v titulcích filmu. Stal se mým konzultantem, protože jsme si velmi dobře rozuměli. Takhle tedy vypadal průzkum před natáčením filmu.

Snímek se věnuje sexuálnímu otroctví žen unesených islamisty, takže v něm mohlo být mnohem více explicitního násilí. Proč jste se rozhodla, že se věci budou odehrávat doslova za zavřenými dveřmi?

Jako žena jsem velmi citlivá na způsob, jakým je na plátně znázorňováno násilí na ženách. A skoro vždy mě to trochu naštve. Občas mám dojem, že je násilí na plátně zneužíváno. Některé scény znásilnění dokonce hraničí s tím, že by mohly režisérovi nebo divákům přinášet potěšení, a takový dojem by opravdu zanechávat neměly. Takže to bylo jedno z mých prvních rozhodnutí. Řekla jsem si, že by násilí mělo do příběhu zasahovat jen minimálně. Pokud pomáhá příběh posunout dál, tak tam někde být musí, ale musím ho zobrazit minimálně. Čím méně můžu ukázat, tím lépe pro příběh. A navíc, jak jste si všimli, na místě se odehrává tolik násilí, že jako divák, který nezažil válku, velmi rychle dosáhnete prahu, kdy už je velmi těžké to snášet a zachovat si empatii, a já jsem nechtěla nikoho vynechat. Chtěla jsem, aby lidé byli schopni sledovat měnící se emoce. Ale kdybych ukázala všechno tak, jak to je, většina lidí by řekla: to už nezvládnu, to je moc. Věřte mi, je to opravdu smutné, ale spoustu věcí jsem ze scénáře vynechala, protože to bylo tak nepředstavitelné, že jsem to tam dát nemohla. Lidé by mi na to řekli, že to není možné.

Říkám si, jestli hlavní postava fotografky nezobrazuje vás nějak samotnou?

Ne, mě ne. Udělala jsem si ohledně válečných reportérů podrobný výzkum. Myslím, že je spíše zobrazením nás, západního světa. Už byla ve válce, není v tom nová, není naivní, je hodně zkušená. Chtěla jsem, aby byla schopna cítit k postavám empatii, protože jsem si všimla, že velmi dobří váleční reportéři jsou často velmi empatičtí a opravdu vše prožívají až do morku kostí. Jediná chvíle, kdy jsem si dovolila do toho vstoupit, je komentář na konci filmu. Všechno, co tam říká, bych mohla říct i já. A taky jsem to řekla.

Z filmu Bojovnice slunce, režie Eva Hussonová

Jestliže je tato reportérka zobrazením západu, tak je západ jenom svědkem…

Což je problém. Zatraceně velký problém. Stydím se za to, co se tam právě teď děje. Myslím, že se tam kvůli nám děje spoustu věcí a my bychom za to měli nést zodpovědnost. Kurdové pro nás byli v podstatě jedinou zdí proti vyšší úrovni extrémismu a fašismu a podle mě dokázali něco úžasného. Měli by být součástí mírového procesu nebo vyjednávání, ať už to proběhne jakoukoli formou. Ale problém je v penězích. Nepřináší peníze, nemají v diplomatických vyjednáváních tuhle finanční moc. To je jediný důvod, proč se s nimi nepočítá a to je sakra ostuda.

Říkáte, že jste mluvila s bojovnicemi. Samozřejmě, že nikdo nechce být v jejich situaci a bojovat, ale v jejich společnosti je to možnost, jak získat novou roli. Některé z nich možná poprvé v životě něco dělají a rozhodují samy za sebe. Říkaly vám o tom něco?

To je ve skutečnosti jeden z hlavních důvodů, proč v kurdské společnosti vstupuje do armády tolik žen. Tato společnost je velmi patriarchální a ženy to v ní vůbec nemají lehké, nebudeme si nic nalhávat. Ale v rámci guerilly se ženy dostávají do rovnocenné pozice s muži. Podle mě si hodně dívek uvědomuje, že buď budou dalších dvacet nebo třicet let zavřené doma, nebo získají svobodu, i když za velmi vysokou cenu. Dává jim to takovou svobodu, že mají dostatek energie a odvahy to udělat.

Z filmu Bojovnice slunce, režie Eva Hussonová

Jaká byla spolupráce s Evin Ahmad?

Skvělá, je to úžasná herečka. Původně jsem pro ni měla mnohem více scén, a ona to ví, ale bohužel jeden z důsledků toho, že jsem žena, je to, že dostanete na válečný film menší rozpočet než muž. Náš rozpočet byl 4 miliony, což je opravdu směšné, když vidíte, co je na plátně. Takže jsem na nás opravdu pyšná. Mám pocit, že jsme hory přenášely, abychom se dostaly na stejnou úroveň jako muži. Ale bohužel jsem musela některé scény vystřihnout. Ale je to skvělá herečka a skvělý člověk, takže jsem moc pyšná, že jsem s ní mohla pracovat.

Říkáte, že je pro ženy těžké dostat peníze na natočení válečného filmu. Myslíte, že se vám tím lidé snaží naznačit, abyste radši točila laskavá rodinná dramata?

Díky bohu ne. Nic takového mi naštěstí nikdo neřekl. Ale vím, že má producentka si od lidí, které žádala o finance na film, vyslechla věci jako „zvládne natočit válečný film?“ A ona jim udiveně odpovídala: „Prosím? Co jste to řekli? Ptali byste se takhle, kdyby šlo o muže?“ I muž jednou natočí svůj první válečný film. Taková je situace. Pořád máme před sebou spoustu práce.

Z filmu Bojovnice slunce, režie Eva Hussonová

Někteří kritici byli k filmu po světové premiéře v Cannes k Bojovnicím slunce dost drsní. Vzala jste si z toho něco, nebo jim spíše oponujete?

Podle mě existuje důvod, proč jsou někteří kritici tak drsní. Nikdo mě nepřesvědčí, že jsou takoví jenom kvůli filmu. Zaprvé, festival v Cannes rád miluje a rád nenávidí. To jsem věděla. Je to první film o bojovnicích v historii kinematografie a myslím, že mnoho mužských kritiků má velmi specifickou představu o tom, jak by takový film měl vypadat. Jsou zmatení a zdeptaní tím, že film nevypadá tak, jak si představovali. Ale s tím se srovnáte, chlapci, to překonáte. Jsem přesvědčená, že kritické přijetí filmu se v následujících šesti měsících změní. Dnes ráno jsem v novinách The Times četla článek, který už byl v jiném duchu. Stejně jako před tím věřím, že lidé pochopí, o co jde. V Cannes nám diváci 17 minut tleskali ve stoje a včera za námi přišel ředitel festivalu Thierry Frémaux a říkal, ať se nenecháme rozhodit, protože zásadní je to, co se dělo v sále. Lidé vychází po promítání v slzách, pláčou dvě hodiny, potkávám je na ulici a oni pořád pláčou. Chodí za mnou lidé, jejichž rodina zažila arménskou genocidu. Říkají mi, že by si přáli, aby to, co jsem udělala, udělal někdo pro ně, protože je to pro ně neskutečně důležité. Takže ať jdou kritici do háje.

Přeložila Anna Žilková.

Spustit audio

Související