Publicista Jiří Peňás

11. duben 2017

Nemá touhu objevovat svět, dobrodružství vidí v nacházení příběhů v nejbližším okolí. Místo deníku si Jiří Peňás vede fotoblog.

Jde o povzbudivé čtení pro každého, kdo nemá představu výletu spojenou s masovou turistikou, vyasfaltovanými cyklostezkami nebo koridory dálnic. Autor cestuje hromadnou dopravou a ke svým cílům se přibližuje zvolna pěšky. Vnímá je, fotí a píše o nich se zaujetím historika i pro potěchu z vyprávění. A říká, že procházet českou krajinou vždy znamená putovat do historie.

V cestopisech a průvodcích mi vždy vadila jalová neutrálnost, často v nich nějaký prožitek úplně chyběl nebo byl naivní. Spojil jsem kulturně – historické zájmy se svou věčnou zvědavostí a také s jistou kritikou. Když jsem narazil na špinavou hospodu nebo otlučený barák, tak jsem to napsal.

Desítky rozhlasových debat o kulturně historických tématech, kterých se Jiří Peňás zúčastnil jako host, by v součtu vydaly na více než sto hodin vysílání. Jen v Telefonotéce ale hovořil o své oblíbené hudbě a o sobě. Hráli jsme si z desek Beatles, Vlasty Třešňáka, Dylana a Donovana a také Janáčkovo Mládí a klavírní kousek, který napsal Robert Schumann pro svou ženu Claru.

Beatles je nutno připomínat jako hodnou babičku, na kterou se vždycky můžeme spolehnout. Kdo se je naučil poslouchat, ví, kde najde neustále přítomnou radost.

Zkušenost s totalitními poměry, byť zažitá jen ve studentských letech, naučila jeho generaci chápat hodnotu svobody. Snahy ji oklestit, opravovat a umravňovat považuje za nebezpečné. „O svobodu můžeme nečekaným způsobem přijít, mnoho z komunistických dob zde zůstalo. Třeba sklon k neustálému kádrování, závisti a šikaně těch, kteří jsou něčím zvláštní či jinak myslí."

Pochází z Prostějova, ale dětství prožil v západní části Krušných hor v bývalých Sudetech, důsledky poválečného odsunu zdejších německých starousedlíků sleduje zblízka od 70. let. V mentalitě mnohých současných obyvatel je podle něj doposud zaryté zklamání z toho, že žijí v pohraničí, protože na ně nic lepšího nezbylo. „Snažme se tu zemi aspoň trochu udržovat, aby si ti vyhnaní lidé, kteří sem přijedou, nemuseli držet hlavu v dlaních, co jsme z ní udělali."

Čtvrt století je Jiří Peňás spojený s kulturními rubrikami českých novin a časopisů. Jak říká, noviny jsou miniaturou včerejšího světa, ale aby je někdo chtěl číst, musí se psát s espritem a jiskrou, což není jednoduché. Za sebou má léta v Respektu a v Lidových novinách, dostal Novinářskou křepelku a Cenu Ferdinanda Peroutky. V současné době je redaktorem týdeníku Echo.

Jsem zavalen knihami, chci a musím je číst, takže někdy mám pocit, že za každou knihu, která nevyjde, by člověk měl být vděčný.

autor: Renata Klusáková
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.