Kultovní místo pro gurmány z celého světa. Restaurace Tantris v Mnichově je často označována za nejlepší restauraci v Německu
Restaurace, která si drží své dvě michelinské hvězdičky již několik desítek let, představuje po architektonické stránce naprosto výjimečný projekt. Jako komplexní umělecké dílo ho pojal v roce 1971 špičkový švýcarský architekt Justus Dahinden z Curychu na přání mnichovského stavitele Fritze Eichbauera.
Eichbauerovou největší vášní byla totiž gastronomie, a tak se rozhodl vybudovat ve čtvrti Schwabing moderní restauraci. Nazval jí Tantris podle stylu meditací a rituálů, které původně vznikly v Indii. I celková atmosféra interiéru restaurace vás přenese do Asie.
Nepříliš zajímavé okolí restaurace uprostřed panelového sídliště kontrastuje s její svébytnou architekturou. Ta v sobě odráží dobové tendence brutalismu a stylu „space-age“. Zároveň je klasickým dílem svého architekta. Dahinden se narodil v Curychu, kde si v roce 1955 založil svou architektonickou kancelář. V roce 1974 se stal profesorem na škole architektury ve Vídni, na které měl obrovský vliv na další generaci tvůrců. Architekturu chápal jako rozšířenou realitu člověka, která by měla vycházet z našich komplexních emocionálních potřeb a vnímání. Během své kariéry realizoval rodinné domy, rekreační komplexy, kostely i laboratoře v Evropě i Africe.
Restaurace Tantris patří mezi jeho intimnější díla, i přesto je jeho dílem mistrovským. Zvenku oplechovaný pavilon se zkosenými střechami ukrývá introvertní a potemnělý interiérový skvost v kombinaci černé a červené barvy. Architekt zde pracoval s emocemi a působivou atmosférou, která stimuluje celkový gastronomický i společenský zážitek. Dahinden vytvořil prostor, ve kterém se tehdejší tendence futuristického designu a „space-age“ propojují s exotikou asijských chutí. Návštěvníci sedí na futuristických židlích a jejich stoly intimně osvětlují sférická svítidla ve tvaru satelitů. Výrazné odlesky a sytá červená barva se derou z tmavého pozadí restaurace, jejíž interiér nás přenese do éry diska sedmdesátých let.
Prvním šéfkuchařem restaurace byl Eckart Witzigmann. Vyšel z francouzské klasiky, kterou doplňoval o moderní postupy. Zástupy hostů v čele s umělci a politiky na sebe nenechaly dlouho čekat. Svou první Michelinskou hvězdu dostala restaurace už v roce 1973. V roce 2002 byla renovována. Architekt Stephan Braunfels byl však velmi citlivý k původnímu interiéru, který zůstává téměř nedotčen.
Související
-
Architekt Juan O’Gorman postavil ateliéry Diega Rivery, Fridy Kahlo a Cecila O‘Gormana
Autor vůbec prvních modernistických domů v Mexiku byl Juan O’Gorman. Ve své rané práci adaptoval poznatky z evropské avantgardy do subtropického podnebí Střední Ameriky
-
Dům pro Single Mana. John Lautner zhmotnil americký sen i vytoužený blahobyt v architektuře
Své zlaté časy zažilo město Los Angeles především v padesátých a šedesátých letech, kdy se město stalo symbolem nové americké společnosti.
-
Rezidence Milan v São Paulu. Architekt Marcos Acayaba v ní prožil celý život
Betonová klenba zastřešuje obytný prostor rezidence Milan, kterou navrhl brazilský architekt Marcos Acayaba. To ještě netušil, že se do ní se svou manželkou sám nastěhuje.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
