Kukura na jevišti Činoherního klubu – recenze

Juraj Kukura ve hře Kukura
Juraj Kukura ve hře Kukura

V české premiéře byla uvedena v Činoherním klubu hra Martina Čičváka Kukura. Narozdíl od slovenského uvedení, kde titulní postavu ztvárňují čtyři herci, si pražští diváci užijí opravdového Juraje Kukury. Pro herce zajímavá výzva, pro diváky zvláštní atrakce.

Režisér, a v tomto případě zároveň autor, Martin Čičvák se zhlédl v tvorbě rakouského dramatika Thomase Bernharda, na jehož hru Minetti navazuje nejen tematicky, ale také zvláštní dramatickou a textovou strukturou charakterizovanou mnohonásobným opakováním téhož a stále se vracejících refrénů. Hra však rozhodně není pouhou slovenskou replikou Bernhardovy hry, ale pozoruhodnou sondou do problémů dnešního divadla. Už samotným názvem, ale i dalšími odkazy hra může být prvoplánově posuzována jako autentický přepis slyšeného a viděného.

Ambivalentnost situace, kdy angažmá na velké scéně je sice prestižní, ale nevýdělečná záležitost, zatímco účast v televizních seriálech pohrdaná, nicméně přinášející popularitu a nezanedbatelné peníze, je známa všem, kdo dnes v oboru něco znamenají.

Hra se dělí na tři základní části. V té první herec Kukura společně s režisérem Čičvákem čekající na známou herečku, které nabídli roli Médei, od rétorického lamenta na poměry v současném divadelnictví postupně přejde k až vědeckému bádání nad situacemi hry (v české verzi byla vložena citace z Médei ve scénicky působivém, magickém intermezzu).

Ve chvíli, kdy vchází na jeviště ONA, není tu už prostor pro nikoho jiného. Populární herečka, oslovující mlčenlivého režiséra důrazně, ale zásadně zkomolenou podobou jeho jména spustí dryáčnickou sebechválivou tirádu, v níž používá klišé, kterými se populární osobnosti prezentují v bulvárním tisku. Zároveň však svým temperamentem, nezdolnou energií jako by dokládala, čím přitahuje pozornost tvůrců, a potažmo diváků.

Poslední část má beckettovský nádech zmaru, ale zároveň smíření. Pozoruhodné je využití loutky – svraskalé stařecké podoby Kukury animovaného dvěma loutkoherečkami tak, že pohyby i záchvěvy tváře vytvářejí iluzi skutečného živého tvora, jehož Juraj Kukura „dabuje“ z hlediště.

Hektická scéna, v níž neúnavný umělec připravuje po uměleckém propadáku další bombu – zdivadelněný Marxův Kapitál, se z lehce hororového pocitu láme v poetickou vizi setkání s přízrakem mrtvé matky, symbolizující návrat do dětství.

Juraj Kukura si se zaujetím pohrává nejen s jednotlivými situacemi, ale i konkrétními detaily (např. nasazování klobouku či zaujaté vysvětlování toho, jak ohleduplně zabít chobotnici), doslova cizeluje každou repliku sáhodlouhého monologu (včetně gradujících důrazů při mnohonásobném opakování téhož). Nabízí v jakémsi trojrozměrném modelu duše to, čím umělec fascinuje diváky – na jedné straně přirozená elegance, důstojnost, patos, na druhé straně svéhlavost, vypjatý egoismus, exhibicionismus chvílemi přecházející v histrionství.

Model populární herečky (do češtiny její text přeložil dramaturg Roman Císař) pojala Veronika Žilková jako okouzlující sebestřednou megeru, která nás směsicí nezdolné energie, osobního kouzla a dryáčnictví doslova zahltí.

I když postava režiséra Čičváka zůstává úmyslně především trpělivým posluchačem a divákem, oba alternanti – Matěj Dadák a Jan Hájek – mu dokázali vtisknout nejen charakteristické rysy skutečného Martina Čičváka, ale ukázat i obecný úděl režiséra, jehož nesnadným úkolem je krotit přebujelá ega herců. Pokud přijmete princip hry, budete se dobře bavit. Pro všechny fanoušky divadla jako takového nabízí zasvěcený vhled do kouzelného a současně stresujícího uměleckého života, ale i obecný model neustálého souboje průměrnosti a výjimečnosti.