Krzysztof Wołodźko: Lesk a bída polské práce po roce 1989

Upozadily se přitom sociální a společenské aspekty práce. Odpor k dědictví Lidového Polska byl tak veliký, že dokonce ani pro začátky transformace charakteristická šoková terapie, která zasáhla především obyvatele vesnic pracující v JZD, nespustila větší vlnu nevole.

Maciej Ruczaj: Pánbíčkáři?

• Upravit
• Smazat

Můj oblíbený český mýtus o Polácích je „Poláci jsou konzervativní národ“. Reálná zkušenost ovšem ukazuje něco přesně opačného.

Velkoměstský proletariát pak překvapeně zjistil, že se státem toho moc nevyjedná. A soukromí vlastníci pak zase objevili, že nepotřebují politruky na to, aby si udrželi v továrnách klid. Stačí na to početná záložní armáda nezaměstnaných, která na začátku roku 2003 dosáhla k dvaceti procentům.

Přestože se hodně mluvilo o „sirotcích komunismu s nataženou rukou“, ve skutečnosti Poláci a Polky pochopili docela rychle, že se teď o sebe musí postarat sami. Jakou strategii zvolila ta méně majetná část obyvatel? Jejím základem byla příležitostná práce, nízké sociální dávky, ale – zejména na počátku transformace – jednoduše získávaná podpora v nezaměstnanosti a zprvu nelegální práce v západní Evropě.

Velká část politiků ignorovala fakt, že vysoká a dlouhodobá nezaměstnanost bude mít dlouhodobé negativní společenské a hospodářské důsledky a posílí ekonomickou emigraci, tedy vysaje lidský kapitál. Postkomunistické Polsko se rozhodně postavilo na stranu kapitálu, většinou zahraničního, a nedocenilo hodnotu práce. To vše v souladu s anglosaskou neoliberální ekonomickou teorií a praxí. 

Polsko bylo v listopadu 1989 dál. Katolický premiér Mazowiecki mluvil v Moskvě o Katyni

Před 25 lety v Československu sice stále ještě vládli komunisté, ale lidé na náměstích volali po změně a připravovali se na generální stávku. V sousedním Polsku byli dál. Zástupci opozice, odborového hnutí Solidarita, kterou vedl nositel Nobelovy ceny za mír Lech Walesa, už zasedali v parlamentu. A od září byl polským premiérem Tadeusz Mazowiecki ze Solidarity, která měla v nové vládě drtivou většinu.

Řadu let byly narůstající problémy pracovního trhu chápány jako smutná, ale „nezbytná“ cena za transformaci. A na tom diskuse – v lepším případě – končila, protože někdy se připojilo i pohrdání těmi, kteří v nových dobách neuspěli.

Teprve v nedávné době se témata jako „levná práce“ nebo „prekariát“ staly součástí veřejné diskuse. Konečně jsme si všimli tzv. „pracujících chudých“, kteří sice mají práci, ale přesto žijí na hranici chudoby a nejsou schopní se z ní vymanit.

Až nyní se začalo mluvit o problému dlouhodobého zneužívání krátkodobých dohod o práci bez jakýchkoli sociálních jistot, na něž doplácejí především mladí lidé. Trochu pomohla náhoda: globální krize a demografická situace vedoucí k radikálnímu snížení nezaměstnanosti. Další a další odvětví musí bojovat o zaměstnance. Ale především – mění se myšlení a témata veřejné diskuse, která mohou následně ovlivnit také politiky a jejich rozhodnutí.