Křupani policajti a černý pan Musa. Politické drama se surreálnými prvky klade víc otázek, než dává odpovědí

29. březen 2016

David Jařab napsal hru Bílí psi a černé kočky, která je nejen o nemožnosti překročit předsudky týkající se jinakosti, ale podle slov autora, je především hrou o lásce. Jako svoji nejnovější premiéru ji uvedlo pražské Studio Hrdinů.

Jak se postupně dozvídáme, přítelkyně hlavního hrdiny byla brutálně zavražděna, a on je zadržen jako hlavní podezřelý. Kdo dívku zabil, se nedozvíme. Příběh je o něčem jiném. Důležitou informací je, že ona byla běloška a on je černoch. Jsme tedy přítomni několikahodinovému výseku skutečnosti, kdy tři postavy v místnosti čekají na ověření stop podezřelého.

Zatímco oba policisté řeší s lehkým nadhledem běžné mužské starosti, podezřelý pan Musa prožívá pekloNejenže truchlí po smrti přítelkyně, ale zároveň má ochromující strach. Tím se v něm kumuluje nejen vzdor vůči vyšetřovatelům, ale zároveň evokuje vzpomínky na svou mrtvou africkou ženu, která s ním - ostatními neviděna - komunikuje. Zároveň se mu před očima zhmotňují surrealistické představy, v nichž ho zoomorfizovaní policajti lynčují. Příběh sice končí do jisté míry smířlivě, podezřelý je propuštěn, ale vyhoštěn z Čech, nicméně hořkost, vědomí nemožnosti domluvy a spousta otázek pro diváky zůstává.

03596598.jpeg

Zatímco v Anglii se v rámci politické korektnosti tváří, že bílá a černá barva herců je na jevišti nedůležitá, u nás je herců tmavé pleti, kteří by byli schopni skutečně „hrát“, doslova jako šafránu. A je-li v nějaké hře potřeba onoho kontrastu černé a bílé, je herec tmavé pleti vítán. A tak Maxime Mededa, byť vystudoval novinařinu, je v českých divadlech pravidelně využíván. Dá se říci, že tentokrát dostal asi nejnáročnější psychologickou roli, byť se většina toho, co vidíme na scéně, odehrává v hlavě jeho postavy, a fakticky vlastně mimo něj.

03596597.jpeg

Při vstupu do sálu spatříme na scéně obvyklou dekoraci skromné výslechové místnostiOsaměle tu sedí muž černé pleti, na dalších místech dva bílí muži. Až po čase si všimneme ženské postavy ležící v peřině na zemi na dosah divákům. Jen stereotypní, v poryvech se opakující hudební motiv (autorem hudby je Jakub Kudláč), s naléhavými nervními podtóny přerušuje ticho. Čekání… nejprve netušíme, na co vlastně? Čeká se na jakousi zprávu, jak prozradí Tomáš Jeřábek a Martin Pechlát, policajti v civilu, otrávení z přesčasu, v marné snaze dozvědět se něco od černého podezřelého, který zarputile mlčí. Nerozumí, nebo nechce rozumět? Příchozí překladatel Jiřího Černého komunikuje s Musou francouzsky, ale vzápětí zjistí, že ten česky umí. Dokonce tak dobře, že s přízrakem své africké ženy (Eliška Boušková) hovoří češtinou nikoli jednoduchou.

03596604.jpeg

Zacházení s jazykem je v inscenaci vůbec podstatné - prolíná se tu čeština, francouzština a rodný Musův africký jazyk. Překladatel s Musou mluví francouzsky, aby policajti nerozuměli, ale Musa v okamžiku zoufalství a vzdoru říká slova v rodném jazyce, čímž dává najevo, že vlastně nechce mít nic společného ani s empatickým spojencem. V inscenaci tedy můžeme najít množství vztahových rovin. Základním motivem však zůstává nemožnost porozumění lidí různých národností, barev pleti a životního zázemí.

03596603.jpeg

„Kamarádíček už neukazuje svoji slušnost a vzdělanost, kterou ho bílí naučili. Už mu zase z očí kouká ten starej dobrej kanibal.“

To, co ne každý divák přijme, je, že hra je postavena poněkud schematicky až plakátově (zaslechla jsem dokonce hodnocení agitka), se snahou stranit černému panu Musovi, zatímco křupani policajti mají chvílemi až parodické rysy a jsou plní předsudků. Chápu, že hra je právě o takových latentních či přiznaných předsudcích, ale můžeme si oprávněně klást otázku - chovali by se jinak k Čechovi, podezřelému z vraždy? Inscenace si kromě ambivalence pohledů obou stran pohrává s různými styly, čímž může diváka občas mást.

03596601.jpeg

Chvílemi to vypadá na téměř nezávaznou konverzačku s detektivní zápletkou (hodný a zlý policajt), na politicky laděné drama, ale objevují se tu i výrazné prvky magického realismu (scény s oběma mrtvými ženami) a surrealismu (spektakulární vize, kdy se oba policajti mění v jelena a zajíce, a zapalují kolem své oběti ohnivý kruh). Svou političností a zároveň nejednoznačností hra bezpochyby dobře zapadá do repertoáru Studia hrdinů, ale nemusí ji přijmout každý.

autoři: Jana Soprová , Marina Feltlová
Spustit audio