Kronika vypnuté doby. Čtyři příběhy z koronavirové karantény

15. říjen 2020

Kněz, koučka, dramaturgyně a řeholní sestra v polyfonii deníkových zpráv. 4 lidé, 4 hlasy 4 deníkové záznamy, ve kterých postavy dokumentu sdílejí dopad koronavirové karantény z jara 2020 na kvalitu svého života.

Autorka: Terezie Bečková
Dramaturgie: Viola Ježková
Zvukový mistr: Roman Špála
Natočeno: 2020

Když vláda v březnu letošního roku poprvé vyhlásila nouzový stav, nastalo několikatýdenní „vypnutí společnosti“, které každého z nás skokem vyvedlo z komfortní zóny a zamíchalo našimi životy na všech úrovních. Na začátku jsem silně vnímala okolo sebe atmosféru strachu a ohrožení, ve které se ukazovala křehkost lidí jako jednotlivců i celé společnosti. Takřka ze dne na den jsme přišli o většinu svých jistot, které jsme považovali za samozřejmé a nevěděli jsme, kdy to skončí. To vyvolalo zvýšenou míru stresu, s níž jsme se museli každý nějak vyrovnat. Zároveň s tím jsem vnímala, jak silná doba to je a že toto zastavení může být impulsem k daleko podstatnějším změnám. A tak jsem se rozhodla tyto procesy zkoumat skrze deníkové zápisky Zuzany, Honzy, Magdaleny a moje. Spojuje nás téma samoty, kterou prožíváme každý jiným způsobem.

Honza je katolický kněz a také dokumentarista. Těsně před vyhlášením nouzového stavu má ve své malé moravské farnosti poslední veřejné kázání na dlouhou dobu. Ve světle apokalyptických zpráv z Itálie mluví o tom, že naše společnost je nemocná strachem ze smrti. Tentýž večer umírá jeho maminka. Může s ní být v posledních chvílích života a je za to vděčný.  Krátce na to jsou zrušeny bohoslužby a kněží mají doporučit věřícím sledování bohoslužeb v televizi. To Honzu přivádí k hlubším otázkám po smyslu kněžské služby. Každý den se v prázdném venkovském kostele za své farníky modlí, v atmosféře strachu a ohrožení jim v osobních rozhovorech dává podporu a naději. A sám si prochází cestou ke svobodě od vzpoury, rozčilování, stěžování, ke svobodě, která je navázaná na Ducha božího, který si vane, kudy chce a nikdo ho nemůže spoutat.

Magdalena je koučka a arteterapeutka. Žije sama se synem. Ze dne na den se jí zhroutí systém, na kterém funguje domácnost. Paní na úklid se bojí k nim chodit, nákupy do domu nefungují, zavřely se školy a musí řešit domácí výuku. Vymýšlí krizový plán pro firmu, která stojí na tom, že školí, vede semináře, přednáší, což jsou aktivity, které právě teď dělat nemůže. Do toho jako koučka podporuje své klienty, kteří se dostávají do složitých problémů. Aby to všechno ustála, musí hledat v sobě hlubší opory. Celá situace startuje řadu změn v jejím životě.  Předělává firemní strukturu, přehodnocuje finance a reflektuje posledních 7 let života, které pro ni byly sérií hodně nepohodlných modelů. A postupně začíná věci měnit.  

Zuzana je řeholní sestra, která má roztroušenou sklerózu a chronickou obstrukční plicní nemoc. Patří k nejohroženější skupině. Kvůli svým nemocem žije sama v bytě, bez komunity. Opustit svoji domácí klauzuru a jít třeba na nákup pro ni znamená tak trochu hrát ruskou ruletu. Bude už do konce života žít v tomhle zvláštním domácím vězení? Pouze s telefonním kontaktem, který blízkost druhého člověka nenahradí? Toto dramatické vykročení z komfortní zóny, kdy člověk ztrácí obvyklé opory, na které je zvyklý, ji vede hlouběji, k nezávislosti na vnějších věcech. Uvědomuje si svoji křehkost i zranitelnost a učí se důvěře.

Já sama jsem si během celého procesu práce prošla důkladnou revizí svého života. Běžely mi jako film různé etapy, různé příběhy a spustilo to řadu změn ve všech oblastech. Potřebovala jsem zastavení, odstup, abych se na to mohla podívat a porozumět svému příběhu a taky se rozhodnout, jak chci, aby pokračoval dál.

Čtěte také

Během práce na dokumentu jsem si také uvědomovala, že svoboda není samozřejmost, že se o ni musíme starat, že jsme sice vytěsnili smrt, ale právě vědomí její blízkosti vrhá jiný pohled na život, že nám pomáhá oddělovat zrno od plev, a taky, jak jsme křehcí, jak málo stačí, abychom se dostali do chaosu a jak mocný je strach. Vždycky ale máme svobodu volby -  nechat se jím pohltit, nechat se manipulovat, nebo s ním vědomě pracovat.

Forma deníkových záznamů, kterou jsem pro dokument zvolila, asi nejlépe odpovídá uzavření do určitého druhu samoty, která může mít až existenciální rozměr. Rozhovor se sebou, hledání, jak to celé ustát se zdravým rozumem, reflexe vnitřních procesů, které se v každém z nás odehrávaly, tomu všemu tato forma dává intimní charakter.

Čtěte také

4 postavy dokumentu spolu žily v mém počítači několik měsíců, aniž by se znaly, aniž by o sobě cokoli věděly. Na konci srpna jsme se všichni sešli v Praze, u Magdaleny v koučovně, abychom se zpětně na celou tu dobu podívali a taky zhodnotili, co tato zkušenost pro nás znamená směrem k budoucnosti. A shodli jsme se na tom, že to byl impuls a záleží na nás, jak s ním naložíme.

autor: Terezie Bečková
Spustit audio