Kristina Májová: Duende. Jak asi vypadalo přátelství Lorcy, Buñuela a Dalího?

Intenzivně prožívané osobní přátelství i rivalita, umělecká spolupráce i tvůrčí roztržky, doba, která všechny do budoucna výrazně ovlivnila. Tak na několikaleté formující období vzpomínají ve svých memoárech Buñuel a Dalí. Federico García Lorca podobné svědectví nezanechal, nedožil se věku, ve kterém má člověk potřebu vzpomínat. Byl zatčen a popraven v prvních dnech občanské války ve Španělsku za dodnes ne zcela jasných okolností, jeho tělo se nikdy nenašlo.

V rozhlasové hře zastihneme mladíky v době, kdy intenzivně hledají nejen uměleckou identitu. Jsou okouzlení avantgardou, především surrealismem, který nejvíc vyhovuje jejich touze bořit konvence a překračovat hranice. Dynamika trojúhelníku, ve kterém je jeden vždycky nějak navíc, dá vzniknout Lorcově Ódě na Salvadora (Dalího) i avantgardnímu filmu Andaluský pes, v němž se prý Buñuel a Dalí Lorcovi vysmívali.

I když jsou Dalí s Buñuelem oslavovaní za svůj nonkonformní a provokativní umělecký přístup, sexuální orientaci přítele nejsou schopni přijmout. Předčasná Lorcova smrt jim už nedovolí, aby některé věci vzali zpět a napravili, co se pokazilo.

Původní rozhlasovou hru napsala scénáristka Kristina Májová a v režii Aleše Vrzáka si trojici španělských rebelů zahráli Vojtěch Vondráček, Mark Kristián Hochman a Kryštof Krhovják. Premiéru vysílá Český rozhlas Vltava k říjnovému výročí 100 let od vydání prvního manifestu surrealismu André Bretona.

Rozhovor s autorkou

Kristina Májová vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Její scénáře byly několikrát oceněny v soutěži Filmové nadace, pravidelně píše pro televizi a pro rozhlas. Za rozhlasovou hru Terapie tmou, kterou napsaly spolu s Andreou Jarošovou, získaly v roce 2016 hlavní cenu v autorské soutěži Českého rozhlasu. V roce 2023 vyhrála hlavní cenu na festivalu Prix Bohemia Radio v kategorii Drama její adaptace knihy Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých spisovatelky Olgy Tokarczukové. Vedle scénářů se věnuje i psaní knih, její debutový román O ostatních nevím nic vyšel v roce 2020 v nakladatelství Host. 

Co vás přivedlo k trojici Lorca, Buñuel, Dalí? Byl některý z těch tří na začátku vašeho zájmu? A měnila jste v čase názor na tu trojici géniů?

V pubertě se ke mně dostala kniha Do posledního dechu od Luise Buñuela – četla jsem ji mnohokrát, fascinoval mě Buñuelův humor, vzdor, jeho energie, se kterou procházel životem, ale i jistý nostalgický opar, jsou to přeci jen vzpomínky. Byla jsem tehdy zcela na jeho straně. 

Tehdy jsem si přečetla i všechny knihy, co napsal Dalí. K nim jsem měla rezervovanější přístup, Dalí zveličuje každou svou divnost, upravuje si skutečnost tak, aby vznikl obraz Dalího-génia. Oba ale zmiňují, jak zásadní pro ně bylo setkání s Lorcou, doba ve studentské rezidenci v Madridu. Vytvořila jsem si takovou snovou představu o klučičí partě géniů, myslela jsem, že o tom bude i hra. Po téměř dvaceti letech jsem se vrátila k zásadní knize svého mládí a viděla jsem ji jinak, kritičtěji; knihy Dalího jsem naopak vnímala téměř stejně a Lorca byl pro mne objevem. 

Nakolik je vaše hra přísně historicky biografická a v čem jste si dovolila licenci?

Nemám k dispozici opravdová „fakta“ pracuji se vzpomínkami, historkami, nekompletními korespondencemi a životopisnými knihami, které už samy jsou interpretací. Než začnu psát, potřebuji mít vnitřní jistotu, že o tématu vím dost, proto v první fázi jen načítám, vypisuji si věty, citáty. Pak to všechno zavřu a při samotném psaní se k podkladům nevracím, chci především stvořit živé charaktery a situace, jen po dopsání zkontroluji, že jsem v něčem zásadním neuhla. Přečtené životopisy a historická fakta mi vykolíkovaly hřiště, ale postavy na něm nechávám hrát volně.  

Vaše hra končí Lorcovou smrtí. Není trochu svatokrádežné, když o ní necháváte Dalího v konci říkat, že dala tragickou hloubku všemu, co Lorca napsal? A mluví o ní jako o „duende“?

Duende (skřítek) se podle samotného Lorcy objevuje pouze tehdy, pokud ví, že smrt bude obcházet kolem. Duende smrt potřebuje. Čili spojení duende a smrti není mým výmyslem. Dalí uvádí, že když se o Lorcově smrti dozvěděl, vykřikl s obdivem „Olé“! Rozhodla jsem se mu v tomto bodu věřit a přemýšlela jsem o tom, proč? Proč mu tato strašná smrt přišla v něčem úchvatná. Dalí byl posedlý svým odkazem, chtěl se navždy zarýt do paměti lidstva a stát se díky tomu nesmrtelným. Je mou interpretací, že mu Lorcova smrt přišla geniální právě v tom, že obarvila celé jeho dílo tragickým podtónem, že jeho verše o blížící se smrti zní náhle prorocky.