Křehké jsou hranice lidství
Dvě nejnovější inscenace Pražského komorního divadla lze považovat za vrchol první ze čtyř sezon, po které mu byla pražským magistrátem dána možnost působit v prostorách Divadla Komedie. A to za vrchol estetický i etický.
Kanibalové - poprvé uvedení v roce 1968 v New Yorku - jsou dnes již klasickým titulem reflektujícím holocaust. Jejich autor George Tabori, německy píšící maďarský Žid žijící postupně v Německu, Anglii, USA a opět v Německu, je věnoval památce svého otce, který zahynul v Osvětimi. Tam je také příběh hry situován.
Režiséru Janu Nebeskému se podařilo za vydatného přispění dramaturgyně Kateřiny Šavlíkové a scénografů Jana Štěpánka a Jany Prekové jednoduše a přitom účinně realizovat náročný způsob dramatikova traktování, kdy hrůzná historka o "vaření zabitého spoluvězně" osciluje mezi bezprostředním předváděním a vyprávěním dvou přeživších. Vše se odehrává před bílým plátnem, které tvoří horizont scény a evokuje (například tím, že je na něj promítána ještěrka - symbol paměti) onen odstup rozvzpomínání, přitom však zároveň ostře konturuje každou jevištní akci, každé gesto. Dramatický boj mezi lidskostí a animalitou, jenž mezi postavami i v duši každé z nich probíhá, je plný vášně, ironie a jiskřivého černého humoru a dobře vedení herci rozžíhají mnohé jeho protikladné stránky. Zvláště se při tom daří Aloisu Švehlíkovi v roli Strýčka, jenž brání základní lidské hodnoty, Karlovi Dobrému ztělesňujícímu Studenta medicíny a Romanu Zachovi coby živočišnému Cikánovi, který zdánlivě nemá žádné kulturní návyky a zábrany.
Nebeský je mistrem jevištních metafor, leč některé své inscenace jimi zahlcuje k nesrozumitelnosti. Tentokrát s nimi ale pracuje s mírou a přesně: díky nim nikdy nesklouzne na drastičnosti motivů k dnes módnímu naturalismu a příběh o holocaustu právě pomocí scénických metafor povyšuje na podobenství. Na obraz lidství jako neustále probíhajícího zápasu Dobra a Zla.
Hranice lidství ohledává - i když v mnohem rozmarnějším a lehčím tónu - také jednoaktovka Tvar věcí. U nás zatím neznámý, ve Spojených státech však už renomovaný dramatik a filmový tvůrce Neil LaBute (nar. 1961) v ní navazuje na problematiku, jíž se ve svých esejích zaobíral už Oscar Wilde, a souběžně s hranicemi lidství zkoumá i hranice mezi uměním a skutečností a mezi estetikou a etikou. Vtipně napsaný příběh má překvapivou pointu, a proto z něj lze prozradit snad jen to, že je moderní analogií Shawova Pygmalionu a že jeho protagonisty jsou dva páry amerických vysokoškoláků. Oproti Gabriele Míčové v roli jednoduché až naivní Jenny a Tomáši Petříkovi coby jejímu o něco protřelejšímu, leč neméně přímočarému partnerovi měli dva další interpreti to štěstí, že byli režisérem Petrem Tycem vybráni pro postavy podstatně plastičtější: Adam Jiřího Hány prochází strmým vývojem od zakomplexovaného a nejistého teenagera k sebejistému ztělesnění amerického snu o mládí a kráse a Evelyn Vandy Hybnerové je mnohostrannou a kdesi v hloubi nejspíš zraněnou bytostí, v níž se spojuje jemná intuice s bryskní racionalitou, bezprostřednost citu s chladnou odtažitostí a empatie se schopností bezohledně manipulovat bližními.
Obě inscenace rozhodně stojí za to vidět, a protože ta první vznikla ve spolupráci s ústeckým Činoherním studiem a za účasti jeho herců, je možné ji zhlédnout nejen v Praze, ale i v Ústí nad Labem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
