Krédo páně Šaldovo

F. X. Šalda u mikrofonu

O smyslu, který "kritický duch" Františka Xavera Šaldy objevil nejen pro počátek minulého století, hovoří v pořadu Mileny M. Marešové literární historik Jiří Brabec.

Vysíláme v sobotu 16. února od 10:00 hodin.

Roku 1888 připravil tehdy jednadvacetiletý posluchač práv a filosofie, František Xaver Šalda (1867-1937), s několika přáteli almanach s názvem: Vpád barbarů. Měla to být demonstrace umělecké a kritické snahy nejmladší literární generace.

Almanach nikdy nevyšel a své „boje o zítřek“ vymezující se proti „tehdejší literární hlouposti, literárnímu šosáctví a zápecnictví českému“ musel mladý literární teoretik prosadit jinde. A že se prosazovat uměl a razantní vstupy pro něj byly charakteristické, dokládá způsob, kterým začal svoji prozaickou i kritickou kariéru.

Když F. X. Šaldovi v roce 1891 vyšla v brněnském časopise Vesna povídka s příznačným názvem – Analýza, kterou psal pod vlivem symbolismu, spisovatel Jan Herben na mladém autorovi nenechal příslovečnou nit suchou: „Toť jest tedy Krédo páně Šaldovo. Je v něm něco nového i něco dobrého, jenže to nové není dobré a to dobré není nové.“ Jenže nadaný literát byl nejen sebevědomý, ale též dokázal přednést dostatek argumentů k vlastní obraně. Polemikou o smyslu své tvorby začala celoživotní Šaldova práce, ba onen už vzpomenutý „boj“ nejen o představení nového pojetí prózy, ale především o formulování principů moderny, která se tehdy prosazovala proti historismu a pozitivistickému objektivismu.

Co pro F. X. Šaldu znamenala literární kritika? Především obecnější pohled na realitu a vědomí souvislostí. Jeho jméno je dodnes spojováno s budováním moderní kritiky jako společenského názoru, jako vize s možností smysluplného propojení hodnot, tradice i trendů.

Osobnost Františka X. Šaldy bývá vnímána jako reprezentace nesmlouvavosti, synonymum neústupnosti, dokonce břitké útočnosti. V konkrétních obranách byl jistě ostrým a neúnavným protivníkem. Ze svého přesvědčení neslevoval a jeho kritické soudy jsou stále čtivé a vtipné. Ostatně jeho vlastní list - Šaldův zápisník – je dokladem časté prozíravosti v nalezeném talentu ve chvíli, kdy se tento ještě zdaleka neprosadil. Jeho skutečným životním krédem bylo úsilí upevnit v obecném povědomí představu o zásadním, kulturním a mravním poslání umění. A to je provždy práce tvrdá a riskantní. Ostatně to dosvědčují například uznalá slova Otokara Březiny:

„Na něm vidím, co nutno podstoupiti tomu, jenž přistoupiti chce k proniknutí tajemných a věčných záhad myšlenky; jaká ohromná práce, co nocí, zmařených sil, vstřebaných i vsátých idejí, jaká estetická kultura!“