Krasavice, krajiny a herci na japonských dřevorytech

6. srpen 2004

Sbírka orientálního umění Národní galerie připravila na zámku Zbraslav výstavu japonských dřevořezů ze Západočeského muzea v Plzni s názvem Zlatý věk ukiyoe. Jde o část početného souboru japonského umění, který právě před sto lety zakoupil architekt, ředitel a stavitel Zemského muzea v Plzni Josef Škorpil a který šťastně unikl zkáze při bombardování Plzně v závěru druhé světové války.

Připomeňme, že japonský dřevořez se svého času, v dobách secese a impresionismu, stal estetickým fenoménem pro evropské umělce a sběratele (zřejmě nejznámějším dokladem jeho vlivu jsou některá díla Paula Gauguina) a mnohé milovníky umění fascinuje dodnes. Tato grafická technika, jež ponechávala samostatnou tvůrčí roli kreslíři, řezači štočku i tiskaři, byla do Japonska přenesena z Číny, aby se v novém prostředí během 18. století rozvinula v národní styl (v kontradikci ke dvorskému akademickému malířství), nazvaný ukiyoe. Tyto "obrázky prchavého světa" vytvořily žánrový, v podstatě realistický umělecký proud, soustředěný k motivům denního života. Ze zpětného pohledu se staly dokladem životního stylu japonských měšťanů v mírových časech tzv. doby Edo (nazvané pole původního jména dnešního Tokia a trvající v rozmezí let 1615-1868), kdy se po zákazu křesťanství Japonsko uzavřelo okolnímu světu. Za typické náměty ukiyoe můžeme považovat zobrazení krásných žen, jakož i populárních herců divadla kabuki.

Početnými soubory jsou na výstavě zastoupeni nejpřednější z japonských mistrů té doby - Toyokuni, Shunshó, Eishi a Utamaro. Zejména poslední z nich se stal spolu s později tvořícím Hokusaiem zřejmě nejznámějším japonským umělcem v Evropě. Jejich díla jsou rozčleněna do čtyř výstavních souborů, počínající zmíněnými obrazy krásek (zde se setkáme s výrazovým rozpětím od realistické, v podstatě portrétní kresby, k převládající stylizovanosti) a herců (uhrančivých typů se zdůrazněnou fyziognomií, z níž těžila jejich tehdejší široká popularita). Další soubor zahrnuje obrazy krajin, na nichž lze zaznamenat proces osamostatňování krajinářského žánru, jeho osvobozování se od lidské stafáže a postupné uplatňování perspektivy. Zastoupeno je zde i několik kompozičně velmi rafinovaných dřevorytů ze slavného Hokusaiova cyklu 36 pohledů na horu Fidži. Poslední ze souborů, shrnující různé náměty, zaujme diváka obrazy válečníků a zápasníků sumo, jakož i "arcimboldovskou" kompozicí díla, nazvaného Obraz si tropí blázna z člověka.

Ze slavného Hokusaiova cyklu 36 pohledů na horu Fudži

V úvodu této recenze bylo řečeno, že japonské umění ovlivňovalo ve své době obraz moderního umění Evropy. Na výstavě se však divákovi naskýtá možnost sledovat i jev opačný - postupné promítání evropských vlivů do umění japonského, od používání perspektivy a práce s prostorovými plány až k žánrovému vyhraňování. Připomeňme ještě, že výstavu, jejíž autorství i koncepce jsou cele dílem dr. Heleny Honcoopové, můžete navštívit do 3. října.

autor: Jaroslav Vanča
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová