Krása je dar a dítě požehnání? V knize spisovatelky Moniky Helferové Pakáž tomu tak není

Přebal knihy Moniky Helferové s názvem Pakáž|foto:Nakladatelství Prostor

Po próze Pakáž z roku 2020, jež se zařadila mezi bestsellery, následoval o rok později román Vati, tedy Tatínek, který se dočkal nominace na Německou knižní cenu, a závěrečný svazek nazvaný Löwenherz – česky Lví srdce – vyšel v Rakousku letos. V případě Pakáže ovšem ještě nelze hovořit o žánru autofikce, protože se v něm Monika Helferová vrací o dvě generace nazpět, k postavám dědy a babičky, jejichž nikterak dramatický, ale přece jen poutavý životní příběh sleduje až do doby, kdy přišla na svět autorčina matka Margareta, zvaná Greta.

Nelze proto říci, že by se při psaní opírala přímo o vlastní vzpomínky, byť ty v knize také místy zúročila, ale stěžejním pramenem ohledně rodinné historie pro ni byla v tomto případě prateta Katharina, řečená Kathe, která se dožila devadesátky a do konce svých dnů vynikala bystrou myslí i dobrou pamětí. Díky ní se autorce nakonec povedlo zrekonstruovat či alespoň přesvědčivě vykreslit osudy svých prarodičů Moosbruggerových, nesoucích biblická jména Josef a Maria, a jejich potomků v době první světové války, kdy již zmíněná Katharina byla teprve školou povinným dítkem.

Zdařilá evokace již dávno zaniklého světa

Román Moniky Helferové vyniká nejen zdařilou evokací již dávno zaniklého světa, ale též nezvyklou mírou otevřenosti, s níž autorka zachycuje životy svých předků i své vlastní dojmy z nich.

Doufám v brzké české vydání zbývajících dvou próz, které – jak bylo v úvodu řečeno – tvoří s Pakáží volnou trilogii. Monika Helferová totiž nepochybně měla o čem psát, což dokládají i kusé zmínky o budoucích osudech přítomných postav nebo o některých dalších členech její rodiny. A především našla zajímavý způsob, jak o svých předcích vyprávět – její příběh působí navýsost autentickým dojmem, ale přitom oplývá vyváženým poměrem empatie, kritičnosti, dobovosti i nadčasovosti.