Královský archivář, šibal Pierre a devalvace lidství
Titulní hrdina hry Clavijo, kterou Jaroslav Vostrý napsal před třiceti lety jako variaci na stejnojmenné drama J. W. Goetha a kterou v současné době uvádí Švandovo divadlo na Smíchově, se společensky vyšvihl: coby známý španělský žurnalista a literát byl jmenován královským archivářem. První krok, který ve své nové funkci učiní, je kupodivu zaměřen do soukromí - zbaví se své milenky Marie. Už je jí nasycen a navíc by mu jako cizinka mohla ztěžovat jeho pozici u dvora.
Takový je začátek příběhu, jehož reálný základ našel mladý Goethe v pamětech francouzského dramatika Pierra Beaumarchaise. Duchovní otec Figara v něm figuroval v roli Mariina bratra. Ten je významnou postavou i ve Vostrého adaptaci: pomocí intriky a vydírání donutí Clavija, aby se k Marii vrátil zpět. Dramatické peripetie točící se zdánlivě kolem cti a lásky a kořeněné humorem však končí tragicky. Mechanismem, jenž k takovému vyústění vede, je rozpor mezi přirozeným lidstvím postav a jejich společenskou rolí. Hra ukazuje, do jaké mravní bídy a odcizení může člověk upadnout a k jakým koncům dospět, dívá-li se sám na sebe a na své bližní pouze jako na "průsečík společenských vztahů" a podle toho sám se sebou i s ostatními manipuluje.
Režisér Vladimír Strnisko uměl zprostředkovat toto poslání neobyčejně působivě prostřednictvím odstupňované stylizace hreckého projevu. Pól přirozeného, nezmanipulovaného lidství tvoří Marie. V jemné a přesné interpretaci Kláry Pollertové-Trojanové je to žena, která miluje, trpí a jedná upřímně, bez jakékoli přepjatosti, vypočítavosti či přetvářky. Pól opačný - člověka, který se natolik ztotožnil se svou "funkcí", že je naprosto nelidský - je představován vedlejší, ale z hlediska této koncepce významnou rolí Clavijova sluhy. Toho Zdeněk Velen ztvárňuje jako nemyslícího tupého robota bezvýrazné tváře, stejnoměrného kroku a strojových otoček. Stylizované herectví představitelů ostatních rolí je odlišeno mírou své "expresivní mechaniky" a ta je odvislá od toho, jak která postava a v jaké situaci propadá "zfunkčnění" své bytosti. Možnost dynamicky měnit svůj odstup od postavy a "hrát si se svým hraním" umějí skvěle využít oba antagonisté: Kamil Halbich v titulní roli a zvláště pak Ivan Řezáč, který dokázal obdařit prohnaného Mariina bratra Pierra tolika proměnami a charakterovými fazetami, že se divák stává svědkem jedné z nejlepších hereckých kreací, s jakou se dnes na pražských jevištích může setkat.
Důvtipně koncipované a dobře koordinované stylizované herectví (pohybovou spolupráci měl Martin Pacek) všech, kteří v inscenaci dále vystupují (Matěj Hádek v alternaci s Vasilem Fridrichem, Klára Cibulková, Robert Jašków, Milan Krečmárik), dodává nadčasové moralitě tragikomického ladění brilanci zábavné černé grotesky. A dnes málo vídanou harmonii všech scénických složek. K ní výrazně přispívá i estetizující scénografie Milana Davida, kostýmy Ivany Brádkové a hudba Martina Horáčka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.
Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu
Nebojte se klasiky!
Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?
