Královský archivář, šibal Pierre a devalvace lidství

26. březen 2003

Titulní hrdina hry Clavijo, kterou Jaroslav Vostrý napsal před třiceti lety jako variaci na stejnojmenné drama J. W. Goetha a kterou v současné době uvádí Švandovo divadlo na Smíchově, se společensky vyšvihl: coby známý španělský žurnalista a literát byl jmenován královským archivářem. První krok, který ve své nové funkci učiní, je kupodivu zaměřen do soukromí - zbaví se své milenky Marie. Už je jí nasycen a navíc by mu jako cizinka mohla ztěžovat jeho pozici u dvora.

Takový je začátek příběhu, jehož reálný základ našel mladý Goethe v pamětech francouzského dramatika Pierra Beaumarchaise. Duchovní otec Figara v něm figuroval v roli Mariina bratra. Ten je významnou postavou i ve Vostrého adaptaci: pomocí intriky a vydírání donutí Clavija, aby se k Marii vrátil zpět. Dramatické peripetie točící se zdánlivě kolem cti a lásky a kořeněné humorem však končí tragicky. Mechanismem, jenž k takovému vyústění vede, je rozpor mezi přirozeným lidstvím postav a jejich společenskou rolí. Hra ukazuje, do jaké mravní bídy a odcizení může člověk upadnout a k jakým koncům dospět, dívá-li se sám na sebe a na své bližní pouze jako na "průsečík společenských vztahů" a podle toho sám se sebou i s ostatními manipuluje.

Vostrého Clavijo na scéně Švandova divadla

Režisér Vladimír Strnisko uměl zprostředkovat toto poslání neobyčejně působivě prostřednictvím odstupňované stylizace hreckého projevu. Pól přirozeného, nezmanipulovaného lidství tvoří Marie. V jemné a přesné interpretaci Kláry Pollertové-Trojanové je to žena, která miluje, trpí a jedná upřímně, bez jakékoli přepjatosti, vypočítavosti či přetvářky. Pól opačný - člověka, který se natolik ztotožnil se svou "funkcí", že je naprosto nelidský - je představován vedlejší, ale z hlediska této koncepce významnou rolí Clavijova sluhy. Toho Zdeněk Velen ztvárňuje jako nemyslícího tupého robota bezvýrazné tváře, stejnoměrného kroku a strojových otoček. Stylizované herectví představitelů ostatních rolí je odlišeno mírou své "expresivní mechaniky" a ta je odvislá od toho, jak která postava a v jaké situaci propadá "zfunkčnění" své bytosti. Možnost dynamicky měnit svůj odstup od postavy a "hrát si se svým hraním" umějí skvěle využít oba antagonisté: Kamil Halbich v titulní roli a zvláště pak Ivan Řezáč, který dokázal obdařit prohnaného Mariina bratra Pierra tolika proměnami a charakterovými fazetami, že se divák stává svědkem jedné z nejlepších hereckých kreací, s jakou se dnes na pražských jevištích může setkat.

Clavijo ve Švandově divadle na Smíchově

Důvtipně koncipované a dobře koordinované stylizované herectví (pohybovou spolupráci měl Martin Pacek) všech, kteří v inscenaci dále vystupují (Matěj Hádek v alternaci s Vasilem Fridrichem, Klára Cibulková, Robert Jašków, Milan Krečmárik), dodává nadčasové moralitě tragikomického ladění brilanci zábavné černé grotesky. A dnes málo vídanou harmonii všech scénických složek. K ní výrazně přispívá i estetizující scénografie Milana Davida, kostýmy Ivany Brádkové a hudba Martina Horáčka.

autor: Bronislav Pražan
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?