Krajní meze v Komorní scéně Aréna mají do krajnosti ještě rezervy

Hra Williama Mastrosimoneho Krajní meze je vystavěna na příběhu tří žen obývajících jeden byt. Do tohoto bytu vnikne muž, který se podle vyjádření jedné z žen zrovna přítomné pokusí o její znásilnění. Když se však spoluobyvatelky vrátí domů, najdou tam svázaného a zmučeného muže, který tvrdí, že násilí se na něm dopustila žena. A ta žádné modřiny, poranění a znaky znásilnění na těle nemá a sama připouští, že ke znásilnění nedošlo.

Čeho všeho je člověk v dnešním světě plném násilí schopen?

Hostující polský režisér Gregorz Kempinsky předlohu výrazně upravil s vědomím, že nechce hrát lineárně se rozvíjející příběh o znásilnění a násilníkovi, který se stane obětí. Dramaturg Tomáš Vůjtek navíc odmítl naturalismus a realisticky podané násilí na jevišti jako jistý přežitek, a společně s režisérem se pokusili o výrazné využití znaku a metafory.

Děj samotný pak režisér ve vlastní úpravě rozstříhal do kratších retrospektivních scén, ve kterých střídavě podávají svoji verzi muž nařčený z pokusu o znásilnění i žena, která se ubránila a naopak údajného agresora zmučila sama. V samotné inscenaci tak běží vedle sebe dvě verze příběhu, a je jen na divákovi, které verzi uvěří. To ale není zásadní. Podstatné zde jsou otázky, čeho všeho je člověk v dnešním světě plném násilí schopen.

Neujasněnost žánru a neprokreslené vztahy mezi ženami

Inscenace má jisté problémy, jejichž kořeny jsou v neujasněnosti žánru. Jevištní thriller je velmi obtížná disciplína. Původní text vznikl v osmdesátých letech, v době vrcholící cool dramatiky a častého jevištního naturalismu. To ale dramaturgie nechtěla, a právě proto byl zvolen inscenační jazyk se znakem.

Jenže pak je tady působení znaku a působení realistické psychologické herecké akce – a to jde dohromady velmi obtížně a občas se i vzájemně ruší. Samozřejmě, že vyspělý divák pochopí, jenže si to vysvětluje: vlastnoruční klepnutí kladivem do dlaně herečky hrající Marjorii, údajnou oběť, následuje výkřik bolesti z úst herce ztělesňujícího násilníka Raula, a v mysli diváka proběhne myšlenkový proces: aha, asi se ubránila, pak ho praštila a mučila. Jenže je tam ta rovina zapojení intelektu, a to je ke škodě emoci.

Další problémy jsou v neprokreslených vzájemných vztazích mezi třemi ženami. Tady nejlépe vychází „blbá sociální pracovnice“ Patricia Terezy Cisovské. Ale např. vztah dívky Terry, kterou hraje Tereza Dočkalová, ke kamarádce Marjorii, která se jí vyspí s jejím klukem, ten už prokreslený není.

Raula hraje Josef Kaluža s podstatě téměř nestylizovaně a jeho postava je nejvěrohodnější ze všech čtyř na jevišti. Roli Marjorie svěřil režisér Petře Kocmanové. Té se daří zejména ve chvílích, kdy hraje oběť znásilnění, druhá poloha ženy provádějící pomstu již tak zdařilá není. Také Tereza Cisovská pečlivě a do detailu vykresluje myšlenkové pochody probíhající v mysli Patricie podle příruček a návodů, jak se v té které situaci zachovat.

Inscenátorům se celkem daří záměr zaujmout publikum díky vysoké úrovni herectví jednotlivých představitelů. Představení jako takovému by však svědčilo větší nasazení, více energie i prožitku. A také více důrazu na prokreslení vzájemných vztahů mezi všemi postavami.