Krach nebo zázrak

V premiérové roli kurátora letošní přehlídky se objevil mladý akademický pedagog Karel Císař. V porovnání s předchozími přehlídkami zvolil zcela odlišnou koncepci bienále, kterou bychom možná mohli označit za strukturalistickou. Skutečně totiž podřídil jednotky, umělce a jejich díla, určitému jednotnému přístupu. Snad jde i o jisté potlačení uměleckého subjektu v zájmu harmonie či disharmonie celku s pevně danou strukturou. V jednotné tematické instalaci najdeme širokou škálu výrazových prostředků od architektonické intervence a nástěnné malby přes objekty, video, fotografii až po plakát. Celková skladba je ovšem řízena pevnými otěžemi. Výstava je založena na interakci návštěvníka a uměleckého díla nebo i umělce samotného. Ne všechna díla byla také v den vernisáže představena a dokončena. Jejich dotvoření bude dokonce výsledkem náhody nebo příhodných okolností. Tak například budeme moci v následujících téměř dvou měsících potkat na Staroměstském náměstí uměle vytvořený mrak, jehož instalace vyžaduje naprosté bezvětří. Výstavní prostory umožňují návštěvníkům volný pohyb a někdy dokonce i pobyt v galerii. Za necelých tři sta korun si mohou "diváci" zakoupit dřevěnou stoličku a spolu s ní se přesunovat po výstavních prostorách a meditovat nad exponáty. Návštěvník se bude moci přenést do jakéhosi kinematografického světa a vnímat tak specifický vnitřní pohyb v galerii. Kdyby se snad totálně unavil při sledování a spoluvytváření výstavy, může si na své zakoupené sesli odpočinout.

Jako společný rys všech vystavujících umělců vnímá kurátor vysoký práh jejich sociální inteligence. Svou roli pak viděl kurátor v probuzení důvěry v umělcích, i když některé z nich viděl jen několikrát a jednoho prý vůbec. Umělce lovil v regionech a kolem dvaceti z nich oslovil. Hledal i mezi talenty na uměleckých školách. Původní projekty většiny umělců pak zamítl a tvrdohlavě je přesvědčoval o své koncepci. Přitom zjistil, že řada z nich trpí nedostatkem názorové výměny a kritiky. Zkrátka, když dostudovali, už se o ně nikdo tolik nezajímal a nediskutoval s nimi. Pouze jeden z umělců, Jan Mančuška, se skutečně uměním živí. Umělci prý také pochopili, že se v dnešní komerční džungli těžko prosadí jako jedinci, vzájemně více kooperují a podporují se. Většina kurátorů by se asi v situaci, kdy výstava není v den vernisáže nainstalovaná, úplně zhroutila. Karel Císař z toho naopak udělal určitou ctnost a zbořil tak dogma dne vernisáže jako konce světa. Skutečně se mu nakonec podařilo vybudovat obdivuhodný celek jednotný skrze části tlačené k extrému výkonu. Kurátor se přiznává, že se dopustil určitého interpretačního násilí.

Zahájení výstavy pak mělo být ve znamení mládí a pořadatelé avizovali něco jako hudební party nebo diskotéku. Nakonec ale bylo vidět více pokuřujících peciválů než zmítajících se těl ve víru tance. Po vychutnání výstavy pak mohli návštěvníci a účastníci vernisáže vyplnit dotazník s otázkami typu: Proč jste přišli? Je přepínání televizních programů samostatná disciplína? Nerušíme vás? atd. Na umístění dotazníků je vyhrazena celá stěna jedné z největších místností, kde je možné formulář zavěsit na hřebíček. Tak mohou učinit všichni příchozí po dobu trvání výstavy.

V jedné z místností jsou nainstalována videa s rozhovory s vystavujícími umělci. Obraz běží současně na třech obrazovkách a zvuk je pouštěn do sluchátek. Tak je tomu i u vystavených animací. Tímto rysem se tedy autoři také odklonili od dosud platné koncepce, kdy byl zvuk pouštěn nahlas a mohl oslovit více návštěvníků a vytvářet specifickou atmosféru místnosti. V tomto ohledu je tedy přehlídka zaměřená více na diváka jako individuum.

Jako jedno z témat bychom mohli vnímat detail. Tak tomu je i v případě fotografií Matěje Smetany. Zaměřil se na zvětšeniny poškozených částí výtvarných děl. Jedná se o praskliny, uštípnuté dřevo v rozích rámů, ušpinění. Do kontrastu barevného ladění fotografií vstupuje červená proti bílé, béžové a světle šedé. Ve vedlejší místnosti nacházíme objekty, skateboardové překážky vytvořené Evženem Šimerou. Video i špinavé čmouhy dokládají jejich opotřebení. Geometrické tvary i barevnost harmonují s předchozími "poškozeninami". Naopak křížová klenba sálu se dostává do kontrastu s instalací. V dalším sále nacházíme určitou společenskou paralelu moderní doby v projekci Zbyňka Baladrána. Spolu s datací se před námi objevují předpovědi (v budoucím čase) světových událostí politických, ekonomických, kulturních nebo ze showbyznysu od roku 1985. Tematika se v různých letech opakuje. Dozvídáme se tedy o nové desce Tiny Turner a za nějaké desetiletí o tom, že byla okradena. Také jsme upozornění na 99. výročí firmy Coca-cola a za několik let na stažení jednoho z jejích výrobků. Není opomenut Gorbačovův vstup na politickou scénu ani vyhlášení Světového dne rybářství. Pestrá směsice dat se zobrazuje na pozadí záběrů z letadla nebo jedoucího auta. Rozvoj počítačové grafiky zastupuje Jiří Skála a jeho návrh nového fontu, koncentrované helvetiky. K dispozici jsou plakáty, které si až do rozebrání tisíce kusů mohou návštěvníci odnést. Jinou manipulací s počítačovou technikou vznikla nástěnná malba Jana Šerých. Vznikl pestrý a výrazný koberec, který je jistě lákavým pozadím pro ilustrační fotografie novinářů. O kousek dál se dostáváme opět k detailu fotografie. Patricie Fexová v barevném výřezu zachytila "Double sunrice". Do chodby proti toaletám umístil až trochu symbolicky kurátor přehlídky fotokopie novinových článků s tematikou mladého umění, chápaného různými periodiky odlišným způsobem. Znovu je vynesena na denní světlo kauza o studentech, kteří se na protest vykáleli v "Knížákově" Národní galerii, nebo proces se studenty, kteří nalíčili v Brně makety bomb. Také je znovu přetřásána skupina Rafani a jejich vstup do komunistické strany, kterým získali průkazku člena a mohli ji následně vystavit. Na nebezpečí ovlivňování reklamou bylo namířeno ilegální vylepování antireklamních poutačů v pražském metru. K matematickým strukturám a nákresům i logickým poučkám se opět navrátila Kateřina Šedá zobrazující modelové situace při výchově dítěte. Rovněž logickou úvahou je deduktivní systém výkladu Co je to židle. Autorem zápisu na zeď je Jan Mančuška. K videoanimaci se uchýlili Filip Cenek a Magdalena Hrubá prezentující 9 vteřin ticha. Potkáme i hýbající se puding a jeho zvuky na videu Petra Strouhala. Něžnější záležitostí jsou pak návrhy na barevné pohlednice Ludmily Smejkalové. V následující místnosti kontrastují morbidní černobílé kresby Evy Koťátkové, jejíž obrázky jsou natlačené těsně na sebe, a tak jsou i protikladem celé vzdušné instalace. S tímto stylem pak vzápětí ladí rozpité hlavy obludek Josefa Bolfa.

Takže neváhejte a vrhněte se třeba i se zakoupenou židličkou do útrob domu U Kamenného zvonu. Pěkné posezení!