Koza

9. únor 2006

Sedím na poradě o "multimedializaci rozhlasových programů" a myslím na kozu. Ale než začnu o koze, musím se vrátit k ptákovi. Ten se v našem dvoře v plzeňském Petrohradě ozval už koncem ledna. Všude ještě tma a zimomřivost, a on už si rozjařeně haleká na celý dvůr: "Já tě vidím! Já tě vidím!" To je mi nějakého ostrozraku, otvírám okno do dvora, opelichaný strom, zteřelé klepadlo, polozřícená zídka: "Ale já tě nevidím!"

Digitalizace rozhlasového vysílání umožní ještě rozhojnit programové spektrum, budeme moci oslovit doslova každého občana podle jeho gusta. Bude to posluchač, kdo si svobodně rozhodne o svém vysílání.

Hned po ptákovi se ozvaly kočky. Kvílely několik nocí, pak ztichly, plížily se mezi loňským pýrem a lebedou a nenápadně střehly ptáka: "Já tě vidím!" Oranžový kocour z výše klepadla musel vidět ještě více. Pouze černý pes vtrhával na dvůr pravidelně, léto nebo mráz, černým čumákem projel i suť v rohu, ohaří hlava, buldočí tělo, nohy jezevčíkovité. Kočky, nesmějte se mu.

Dokonce prý existuje rádio, které pracuje, a vůbec nevysílá! Redaktoři tam zpracovávají různá témata, neustále je mají na skladě, a teprve když někdo projeví pomocí digitalizace o něco zájem, může si to prostřednictvím stanice, kterou poslouchá, u nich vylovit a nechat speciálně odvysílat místo něčeho jiného, co zrovna nechce.

Ovšem skutečné jaro začalo, až se na dvoře mezi petrohradskými činžáky objevila koza. Ne vyšší než stůl, malé černé růžky, hnědá srst, černý úhoří pruh na hřbetě. Kde se tu vzala? Ptám se zrzavého kocoura. Z okna v prvním patře sice nevidím, má-li koza vemeno, zato vidím, co má k žrádlu: půlky jablek, mrkve, zelí a ještě cosi, asi chleba. Směšný pes si kozy nevšímá, ba i pták si dávno hledí svého. Pouze oranžový kocour hledí na kozu a dumá, co si člověk počne s tolika možnostmi volby téhož? K jakému potěšení nebo vědění se sám provolí?

Digitalizace umožní posluchačům okamžitou volbu jednoho z mnoha konců k právě vysílanému příběhu. Podle okolností a nálady - od konce velmi dobrého až ke konci velmi špatnému.

Poslední postní neděle odbila a vedle kozy na dvoře vidím jejího pána. Sympatický, zcela potetovaný muž drbe kozu za ušima, otevřel si pivo, vyhřívá se. Pouze koza zvedla hlavu a dívá se na mě - potměšile, podezřívavě, možná i zvídavě. Nebo se zračí v její vodorovné štěrbině obavy?

Pokud má veřejnoprávní rozhlas obstát v nastupující éře digitalizace, musí umět oslovit každého. - Kdo by chtěl slyšet fejeton o koze? Nikdo?

Už Květná neděle odbila. Kocour na klepadle rovná hřbet. Někdy koza zmizí a dva dny jí není. Až na Zelený čtvrtek leží vedle klepadla, zručně, chci říci zretně si z lebedy vybírá, co už zeleně vyrazilo. Potetovaný stojí vychrtle opodál, na klepadle otevřené pivo. Na kozu hledí - skoro jak na velikonočního beránka!

Na Velký pátek ztichnou i ptáci. Kocour se dívá na kozu i na pána, hloupý pes je mu jedno. Zase přemýšlí nad digitalizací? Postaru má příběh jen jeden konec platný pro všechny: Pán je vzkříšen! Ale jak ponovu, v éře digitální? Co s tebou, milá kozo? Jaký konec ti zvolí potetovanec?

Já tě vidím!

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová