Kostel ve Svojšíně

Ano, dny mrazivě zasmušilé, hrůzu vám nahání i pouhé telefonování. Ale dosti odkládání. Volám. Z Plzně do rozhlasu v Praze. Aby mi poslali hlas svojšínských zvonů. Na druhé straně hlas stejně otrávený jako můj. Ano, svojšínské zvony máme nahrané, ale přetočit vám je, to nevidím dřív než za tři týdny. - Jenže já to potřebuju dneska! Proč potřebuju hlahol svojšínských zvonů?

Věž kostela sv. Petra a Pavla ve Svojšíně strmí nad řekou Úhlavou už přibližně od roku 1200, podnes se dochovala v románském slohu. Loď kostela je už barokní - píše se v Uměleckých památkách Čech. Z oratoře vede visutá chodba do sousedícího zámku, rovněž barokního. Ten v roce 1723 postavila Judita Příchovská, stejně jako faru, tedy děkanství s desíti místnostmi, které stojí za kostelní věží. Svojšínský zámek je dnes majetkem obce, která ho pozvolna opravuje. Fara patří církvi a zatím chátrá, i když opuštěná není. Starý pan farář Milan Hejhal obývá v přízemí jednu klenutou místnost, vodu si nosí v kanystru. Podle plechovek od barev a starých štětců poznávám, že leccos si na faře sám ponatírá, pospravuje.

V teplákách a ve svetru jde se mnou do kostela, kde mi v ukrutné zimě do mikrofonu vykládá slavnou historii kostela, i vykradenější přítomnost: po gotické soše sv. Šebestiána z konce 15. století zbyla ve vítězném oblouku pouze konzola.

"Ale kostel je to živý," zdůrazňuje farář Hejhal, "já tady denně sloužím mši svatou."

"Kolik vám sem chodí lidí?"

"O poutích je kostel plný, to přijedou z Německa rodáci, ve všední den jsem tu osamocený, i když s Boží Trojicí člověk sám není."

"Má smysl takhle tu poustevničit?"

"Svatostánek, k němuž lidé tisíc let směřovali, nemáme právo opustit. Modlář ale nejsem. Zahraju vám na varhany z roku 1902 od firmy Gartner, od níž jsou i varhany v chrámu svatého Víta v Praze. Máte naštelovaný mikrofon?"

A už sedí za varhanami, rozcuchané šedivé vlasy, tvář se strništěm vousů nachýlená nad zaprášené klávesy.

"A potom si vylezte na věž a do vaší reportáže si sám namluvte, co uvidíte. Ale hlavně ať tam máte bití našich zvonů; nahrával je tady váš kolega Rejšek. Bez nich se reportáž neobejde."

Stoupám po úzkých kamenných schodech, rameny odírám se o zčernalé kvádry a blekotám si do mikrofonu, že člověk doby někdejší býval svižnější, což se všechno vystříhne.

"Původní zvony byly větší, Němci je zrekvírovali. Aby je dostali dolů, museli v románských úzkých oknech vybourat kamenné sloupy, od té doby jsou klenby podezděny jenom cihlami.Ten menší zvon, svatou Ludmilu, nechal jsem odlít já. Jenom tak velký, abychom ho pronesli úzkým schodištěm. Takže vaše reportáž ať nevyhnutelně začíná hlasem našich zvonů," přikazuje farář Hejhal.

"A proč, pane faráři, pořád?"

"Protože bez radosti se žádná reportáž neobejde."