Konzervativci vs. avantgardisté: nerozhodný souboj
Knihu Hledači krásy a řádu s podtitulem Studie a skici k české literatuře 20. století představuje autor Jan Wiendl. Publikace vychází v nakladatelství Filosofické fakulty Univerzity Karlovy.
Konzervativci vs. avantgardisté: nerozhodný souboj
Knihu Hledači krásy a řádu s podtitulem Studie a skici k české literatuře 20. století představuje autor Jan Wiendl. Publikace vychází v nakladatelství Filosofické fakulty Univerzity Karlovy.
Idea celku a celistvosti výrazně naplňovala poetiky předválečné básnické tvorby v českých zemích, stejně jako úvahy kritiků a teoretiků literatury. Docent Karlovy Univerzity Jan Wiendl ve své publikaci nazvané Hledači krásy a řádu ověřoval styčné body mezi otázkami, které si kladli tvůrci tehdejší levicové avantgardy v polemikách s konzervativně založenými kritiky a uměleckokritickými uskupeními.
„Oblast české poezie a kritiky 20. století, která knihu rámcuje," píše v úvodu své knihy Jan Wiendl. „je jistě až k nepřehlédnutí široká. Klíčové hledisko určující obsah i kompozici knihy, je ukotveno v literární diskusi soustředěné právě k výchozí otázce představy o komplexně viděném světě, o místě člověka v něm a také o způsobech, jak zejména poezie může tuto představu umělecky konkretizovat. Především v meziválečných letech vyvolávala tato debata názorově leckdy vyhrocené reakce, polemiky o podobě moderního umění."
Kam dál, jak moderně
Atmosféra počátku dvacátého století, či lépe jeho první třetiny, musela být, řečeno banálním klišé „bouřlivá". Především proto, že v její přirozenosti byl pohyb a změna. Právě na příkladu uměleckých diskusí si můžeme uvědomit, jaká dynamika právě toto období naplňovala. Skončilo století, jehož přesah uzavřela první světová válka. V českém prostoru skončilo několikasetleté zřízení a neklidná léta tzv. první republiky až do druhého světového válečného konfliktu plnily vášnivé a nesmiřitelné diskuse o směrování nové „moderní doby".
Konzervativci vs. avantgardisté
Ve dvacátých a třicátých letech minulého století se nejvýrazněji etablovaly dva umělecké proudy: levicově avantgardní, za jehož teoretika, strůjce a inspirátora lze pokládat Karla Teigeho. Za charakterizující pokládá Jan Wiendl sbírku Vítězslava Nezvala, Pantomima z roku 1924. Druhý proud je konzervativní, křesťansky orientovaný. Jednoznačně názorově vyhraněnou sbírku zde nenajdeme, ale za výsostného teoretika tohoto směru můžeme pokládat Bedřicha Fučíka. V poetické i prozaické tvorbě jsou zde zastoupeni například Jakub Deml, Josef Florian, Jan Čep nebo Bohuslav Reynek.
Ráje a utopie, šťastné zítřky
Východiskem a základem knihy Hledači krásy a řádu jsou diskuse o podobě moderního umění. Přes všechnu zmíněnou pestrost v nich můžeme najít jakýsi podobný ohlas – hledání čehosi sjednocujícího, řádu – pozemského či nebeského – který by skrze uměleckou tvorbu otevřel porozumění světu a estetickým proměnám. Pochopitelně nebylo možné definovat jedinou doktrínu (o to se o pár desetiletí později, také ovšem neúspěšně, pokusil socialistický režim), ostatně ani zmíněné dva proudy nebyly ve svých hranicích jednotné. Tam, kde jednu přestupoval Jakub Deml, florianovské Dobré dílo nebo revue Řád, také na „křídle" levice objevíme vybočující hlasy, ať to byl Vítězslav Nezval, surrealisté nebo Jaroslav Seifert. Zkrátka ideje jednoty nebo nového řádu prostupovaly myslí tvůrců „na levici i pravici". Tím, že se nestaly totálně určující doktrínou, vznikla díla, která dodnes uchvacují své čtenáře a brilantně překračují hranice času i čítankového zapomnění.
