Konec hornictví v Německu na dohled

Po dlouhém dohadování se německá koalice nedávno dohodla na něčem podobném. Nejpozději do konce roku 2018 vláda přestane dotovat těžbu kamenného uhlí.

Jestli tehdy v Británii šlo především o zánik pracovních příležitostí, v dnešním Německu nejde jen o ně. Uhlí pro Němce rovněž znamená symbol poválečného mírového vývoje a usmíření s Francií. Uhlí navíc vždy v Německu představovalo strategickou energetickou rezervu. Energetická krize, kterou vyvolaly arabské státy v roce 1974 tím, že do západní Evropy přestaly dodávat ropu, potvrdila, jak důležité je pro Německo těžit uhlí - i do zásoby - a jak nezbytné tuto těžbu podporovat z veřejných zdrojů.

I když dnes dotace na těžbu uhlí se pohybují zhruba na polovině částky, která plynula do těžebních oblastí v Sársku a v Porýní Vestfálsku počátkem osmdesátých let, kdy doly zaměstnávaly kolem 200 set tisíc lidí, jde i tak o úctyhodnou sumu. Nepochybně chybějící jinde. Spolková vláda a zemské vlády dnes vynakládají na podporu těžby uhlí dvě a půl miliardy euro ročně.

I když politici rádi voličům tuto skutečnost zatajují, zásada užitečných nákladů platí i tehdy, rozhoduje-li se o státních výdajích. Ne všechno, co se zdá na první pohled výhodné, při bližším ohledání se ukáže, že hodnotově odpovídá vynaloženým výdajům. Těžba uhlí v Německu se z toho pohledu jeví bezmála jako nevratné vyhazování peněz. Za cenu nezměrné námahy a technologických nároků se v Německu z neuvěřitelných hlubin těží uhlí, které nakonec stojí kolem 160 euro za tunu. Přitom totéž uhlí lze získat ze zahraničí za 60 euro. A tak není divu, že dvě třetiny tepelných elektráren spalují uhlí z dovozu, a jen zbytek si dovoluje ten luxus, pálit uhlí z domácí těžby. Kdyby politici lépe hospodařili, ušetřili by tak už dnes na jedné tuně uhlí sto euro. V průměru spolková vláda a zemské vlády vynakládají v dotacích na jednoho zaměstnaného horníka 65 tisíc euro ročně. To je několikanásobně víc, než činí jeho roční plat. Už uvedená čísla značí, o jak velké plýtvání jde jen proto, že uhlí je považováno za strategickou energetickou surovinu.

Když na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let hrozili němečtí horníci vládě stávkami a protesty, ukázalo se nakonec, že Německo nedostatkem uhlí trpět nebude. Na pomoc přispěchalo komunistické Polsko, které promtně do Německa dodalo potřebné množství uhlí z katovické pánve. Nadto za cenu v Německu naprosto nebývalou. Jakmile šlo o byznys, šel už tehdy proletářský internacionalismus stranou.

V době globalizace snaha o energetickou soběstačnost je o to více pošetilá. Jestliže existuje určité riziko v dodávkách plynu nebo ropy, pak uhlí tvoří zcela jinou kapitolu. Rusko se možná může jevit pro německou energetiku rizikem už jen proto, že v současnosti usiluje být znovu světovou velmocí, stojící na dodávkách základních energetických surovin. V tom je možná síla, ale i slabost Ruska. Jeho hospodářský růst nyní závisí na petrodolarech. Ty ale musejí do Ruska téct. Potečou jen tehdy, poteče-li z Ruska plyn a ropa. Zato uhlí lze za velice výhodnou cenu dovézt pomalu odkudkoli.

Jestliže v době vlády Margarethy Thatherové si horníci zoufali nad představou, co s nimi bude, jakmile vláda zavře doly, a vydali se proto do ulic, něco takové dnešní Německo nečeká. Od dob hornických bouří v Británii se změnil charakter hornické profese. V německých dolech pracuje asi 38 tisíc horníků. Původně jich bylo 200 tisíc. Vysoká kvalifikace horníků, jak se ukazuje, jim bez problémů umožňuje najít si práci jinde. Uhlí není v současné době na německém trhu nedostatkovým zbožím. Jím jsou kvalifikovaní zaměstnanci.

A tak možná snaha zemských premiérů Rüttgerse v Porýnní - Vestfálsku a Müllera v Sársku, ušetřené dotace použít na vytváření nových pracovních příležitostí se může ukázat jako zbytečné nošení dříví do lesa. Samy získané úspory ale rozhodně ne.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .