Komedie Neviditelné je vypravěčsky upachtěný pokus o romantickou exploataci sociálních témat
Francouzská sociální komedie Neviditelné má důležité téma – ženské bezdomovectví.
Třetí celovečerní film francouzského režiséra Louise-Juliena Petita sleduje osudy žen, které se setkaly v azylovém domě pro osoby bez domova Rozlet kdesi na francouzském předměstí. Jde o denní útulek, ve kterém mají klientky možnost provést osobní hygienu, najíst se a ohřát, ale na noc se musí vrátit zpět na ulici nebo využít noclehárnu. Při hodnocení výroční zprávy se ukáže, že Rozlet nemá potřebné výsledky v resocializaci klientek a sociální správa nařídí jej zavřít. Provozovatelky azylu se rozhodnou za každou cenu ženám bez domova pomoci nalézt práci a poskytnout jim bydlení i na noc navzdory úřednímu zákazu.
Bezdomovkyně a herečky
Hlavními postavami jsou ženy bez domova, pro něž Rozlet skýtá útočiště, na druhé straně sociální pracovnice a dobrovolnice, které pomáhají s jeho chodem. Tyto dvě skupiny jsou snadno rozlišitelné i z pohledu castingu. Postavy bezdomovkyň ztvárnily až na dvě výjimky neherečky - reálné ženy bez domova, zatímco čtveřici žen provozující Rozlet známé francouzské herečky – Noémie Lvovsky, Audrey Lamy či výrazná tvář mladé herecké generace Deborah Loukoumena (Divines). Každá z jejich postav má další rozměr mimo realitu azylového domu, čímž se liší od postav bezdomovkyň, které definuje především jejich svízelná životní situace a každodenní peripetie.
Neviditelné volně vychází z dokumentárního filmu a knihy Claire Lajeunie věnovaných ženskému bezdomovectví v současné Francii. Petitův snímek je majoritně fikcí navázanou na realitu určité sociální skupiny, do níž dokumentární aspekt vnáší neherečky v rolích bezdomovkyň. Neviditelné mají snadno čitelnou a nepochybně záslužnou ambici zviditelnit „neviditelné” ženy bez domova stojící na okraji společnosti v očích většinové společnosti a státních struktur. Aktivismus na podporu této marginalizované skupiny je nepochybně potřebný a vysoce aktuální, nejen pokud uvážíme současnou politickou situaci ve Francii či obecně evropském regionu. Politická ambice snímku ale nenachází dostatečnou oporu ve stavebním a formálním řešení filmu, ani v žánrové volbě, se kterou se téma snímku dostává do problematického střetu. Neviditelné doplácejí nejvíce na to, jak se většinovou společností přehlížené téma snaží divácky zatraktivnit a vykreslit situaci sociálně slabých jedinců jako romantizované dobrodružství bez funkčního kritického ostnu.
Logika ustupuje romantické pohádce
Snímek se zmítá v konfliktu mezi pokusem o dokumentární sociologickou výpověď a romantickou pohádkou, která má často blízko k francouzské parafrázi na Klub odložených žen. Ženy v Rozletu jsou kladné postavy, s jejichž osudy snímek bezbřeze empatizuje a sleduje jejich klopýtání na cestě za štěstím. Hlavními antagonisty jsou na ní sociální systém, reprezentovaný muži a neochotní známí, opět téměř výhradně muži. Sociální systém zde nemá pozitivní, funkční či nápomocné aspekty, v perspektivě filmu je třeba proti němu zarputile bojovat všemi dostupnými prostředky, včetně nelegálních. Jak jinak si vysvětlit, že provozovatelky Rozletu postupují často v rozporu se zákonem a jejich počínání vede klientky k větší závislosti na azylovém domě, nikoliv naopak? Logika a psychologie resocializačního procesu zde ustupuje dramatické stavbě děje.
Bezdomovkyně Chantal zůstává se svým šarmem ve filmu osamocená
Neviditelné rezignují na komplexnější výpověď o fenoménu bezdomovectví, víceméně jen stereotypy o něm slouží jako podklad pro situace, kterými apelují na empatii diváků. Je třeba si uvědomit, že Neviditelné nechtějí promlouvat k divákům sociálně nejslabší vrstvy, o nichž pojednávají. Paradoxně nejvýraznější složkou snímku jsou ale výkony nehereček z řad žen bez domova, které jsou i v interakci s profesionálními herci zcela odzbrojující autenticitou své výpovědi. Ty nejpřirozenější a vypointované komické situace snímku pro mě pramení především z toho, jak dokáží těžkosti osudu komentovat s překvapivou nadsázkou a osobitým černým humorem. Bohužel Louis-Julien Petit tyto třaskavé komické momenty zasazuje do těžkopádného žánrového rámce a scén, které je nedokáží funkčně využít. Boj značně naivní, ale o to odhodlanější postavy Audrey Lamy a jejích kolegyň za pomoc skupině žen (a skrze ni možná i sobě samým) je ve výsledku vypravěčsky upachtěný, nespojitý a budí dojem, že by potřeboval seřídit alespoň s částí životního espritu, který má rázná bezdomovkyně Chantal.
Související
-
Eric Toledano: Chtěli jsme se podělit o věci, kterým se smějeme
Tvůrci filmu Nedotknutelní natočili komedii Dokud nás svatba nerozdělí. Hlavní hrdinové organizují luxusní svatbu a průšvih hrozí na každém kroku.
-
Všichni to vědí. Líbivě generický přestup oscarového Íránce do světa španělského filmu
Penelope Cruzová a Javier Bardem jsou hlavními hvězdami nového filmu oscarového íránského režiséra Asghara Farhádího.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
