Knížky pro mě byly tajemstvím za divadelní oponou, říká historička Eva Doležalová

„Knížky mě obklopovaly už od dětství. Velkou knihovnu měla i moje babička. Tak velkou, že působila až nepatřičně ve venkovském domku, kam se s dědou po válce přestěhovali,“ vypráví v pořadu Knižní pól historička Eva Doležalová. „Knihovnu, kterou tvořila hustá síť poliček po celé stěně domu, vytvořil děda a babička pak před ni ušila dlouhý závěs, takže knížky pro mě jako pro malou holku byly tajemstvím za divadelní oponou. Často jsem se chodila za tu oponu dívat, občas jsem nějakou knihu vytáhla a po přečtení pár stránek ji vracela zpět s pocitem hlubokého tajemství, kterému rozumí asi jen pár vyvolených. No, nedivte se mi, bylo mi sedm osm let a z knihovny na mě koukaly hřbety knížek jako třeba ta od Radclyfa Halla, Studna zapomnění.