Kniha vzpomínek Alberta Marenčina je obrazem celého období
Knihu vzpomínek Alberta Marenčina, které před časem vyšly pod názvem Čo se nevešlo do dejín, recenzuje Ladislava Chateau.
Příspěvek o knize známého spisovatele Alberta Marenčina píši v době, kdy média připomínají slovenské umění, toť samozřejmě chvályhodné. Zatímco Slováci jsou bilingvní, Češi slovensky zapomněli. Ale možná, že i toto se brzy změní, soudě podle informace, že slovenská televize Joj byla potrestána za to, že odvysílala pořad o hubnutí v češtině. Situace stejně groteskní, jako když se literární dílo ve slovenštině překládá do češtiny. Takový smutný osud naštěstí nepotkal Marenčinovu knihu Čo nevešlo do dejín.
Pobyt ve Francii – surrealistické hnutí – zákaz činnosti
Kniha vyšla v Literárním informačním centru v minulém roce, ale ze zahraničí ke mně doputovala až letos, protože opatrní knihkupci považují, a zkušenost potvrzuje, že kniha ve slovenštině rozhodně nejde na dračku. Přitom v tomto případě jde o publikaci, která je napsána jako obraz celého jednoho dlouhého období, které autor prožil. Albert Marenčin se narodil v roce 1922 v Bystré nad Topľou, vystudoval filozofickou fakultu v Bratislavě, za války se zúčastnil Slovenského národního povstání a po osvobození působil jako redaktor v deníku Národní obroda, krátce nato odešel do Paříže, kde pokračoval ve studiích. Pobyt ve Francii byl pro něho životně významný, naučil se dokonale francouzsky a přihlásil se k pokračovatelům surrealistického hnutí.
Skúšal som všetko, čo ma provokovalo, říká autor v úvodu ke knize; snažil se uplatnit v každé činnosti, která se mu naskytla, od literární a výtvarné tvorby až po filmové umění. V roce 1972 však byl z politických důvodů z Československého státního filmu propuštěn, ale to nestačilo, ještě dostal zákaz publikační činnosti.
Pobyt v Paříži líčí velmi čtivě
Kniha Čo nevešlo do dejín je pěkně graficky upravená, doprovázená ilustracemi Adolfa Hoffmeistera a fotografiemi z autorova rodinného alba. Kapitolu, ve které Marenčin velmi podrobně vypravuje o svém pobytu v Paříži, nazval podle slavného šansonu Maurice Chevaliera J´ai deux amours – mon pays et Paris, Mám dvě lásky – svou vlast a Paříž.
Francie zásadně ovlivnila jeho tvorbu, kromě vlastní literární práce se Marenčin celoživotně věnuje i překladatelství. Svůj pobyt na březích Seiny popisuje ve své knize velmi čtivě, píše o setkávání s lidmi z tehdejšího uměleckého a politického života, které v Paříži potkával, například pracoval v sekretariátu Vlada Clementise, který přicestoval do Paříže na mírovou konferenci a mladičký Marenčín byl jeho tiskovým tajemníkem; Clementis, píše Marenčin, mě oslovoval „dušička“, ako každého, koho mal rád.
Marenčin překladatel
Později Marenčin přeložil román známého francouzského spisovatele Robbe-Grilleta s názvem Gumy i jeho scénář Nesmrtelná, který tehdy vyšel v časopise Světová literatura. Začátkem roku 1965 se Grillet zastavil v Bratislavě na přednáškovém turné po střední a východní Evropě. Autor se sešel se svým překladatelem a ten mu navrhl, aby spolu na Slovensku natočili film. A natočili hned dva – Muž, který lže a Eden a potom. První je příběh situovaný do období Slovenského národního povstání, ve kterém si hlavní postavu Jána zahrál Ivan Mistrík, vynikající slovenský herec, který by se letos na podzim dožil osmasedmdesáti let.
Ve druhém filmu, který se natáčel na Kolibě, zazářil zase Juraj Kukura. Oba filmy byly psychologické sondy do nitra člověka, do jeho vnitřního světa, jeho myšlení, tužeb, radostí i citových zmatků. Oba filmy nepochybně představují významnou etapu nejen v tvorbě Alberta Marenčina, ale i v dějinách slovenské kinematografie, vzniklo něco, co tu ještě nebylo.
S blížícím se koncem roku 2013 je jistě vhodné připomenut, že letos od smrti slavného Robbe-Grilleta uplynulo už pět let. Albert Marenčín ve své knize Čo nevošlo do dejín konstatuje: Zdá se, že spolu s ním se vytratil jeden typ filmového vidění a cítění, filmové senzibility, a nejen z našich kin, ale i z myšlení dnešních tvůrců.
Stačí zajít do kina či zapnout televizi a musíme s Albertem Marenčinem jen souhlasit. Na úplný závěr nemohu rozhlasové stanici Vltavě nepřipomenout, že tento význačný spolutvůrce slovenského nadrealismu i evropského surrealismu a patafyziky, který zakotvil v metropoli na Dunaji, jako hlasatel i redaktor slovenského vysílání francouzského rozhlasu do Československa v prvních letech po druhé světové válce, má velkou zásluhu i na vysoké úrovni rozhlasové kultury u nás. A možná to není tak docela náhoda, že Albert Marenčin je jen o pár měsíců starší než rozhlas, který letos slaví devadesátku.
