kniha: Michal Ajvaz: Příběh znaků a prázdna (Druhé město, Brno 2006)

Michal Ajvaz, držitel Ceny Jaroslava Seiferta z roku 2005, působil do konce devadesátých let minulého století jako redaktor Literárních novin. Od roku 2003 je zaměstnán v Centru pro teoretická studia AV a UK. Z jeho filozoficko-estetického zaměření těží např. knihy esejů Znak a bytí, Tajemství knihy či soubor filosofujících úvah o vidění, nazvaný Světelný prales. Také Příběh znaků a prázdna je promyšleným souborem, jehož vnitřním sepětím a tématickým propojením vzniká akord souvislého vyprávění. Nebo vyprávění o souvislostech? Byť mají jednotlivé stati vlastní život a většina z nich již byla dříve publikována v Literárních novinách, nyní nastala ona dějinná chvíle, kdy vnitřní pnutí vyslalo jasný signál, spojitost byla navázána, eseje, zároveň útržky příběhu, propojeny Prologem a Epilogem a celek se proměnil v knihu. Byl to záměr autora, nebo vlastní akce textu? Publikace je rozdělena do tří oddílů, nazvaných Slova, Věci a Děje. Každý z nich obsahuje tři texty, zabývající se analýzou literárního díla, nebo také esejistovým rozborem filosofovy interpretace spisovatele. Michala Ajvaze totiž nejvíce vzrušuje prostor "mezi - nad - za", přítomnost mnohoznačnosti - rozmanitosti - vrstevnatosti. Soustředí se k návratům a opakováním, ke skutečnosti, že je člověk lapen ve světě znaků a současně zajatý prázdnem. A nejen to! Ono prázdno je ne zcela prázdné, začátek má svůj začátek a skutečná věc je mnohem skutečnější ve skutečnosti svých zástupných znaků. Autor rozehrává brilantní a oblíbenou hru. Nerozebírá jen vnitřní mechanismus a kompozici básně či románu. Soustředí se na postavení čtenáře, na jeho účast v ději. Není to "jenom si číst". Z Ajvazova pohledu je to zápas s textem, smyslem, s významem i s celým polem způsobů porozumění. Čtenář je pasován na tvůrce i archeologa, toho, kdo zkoumá text jako "pozůstatek psaní". Dílo se stává organismem střídavě pohlcujícím a vyvrhujícím, prázdným i zaplavujícím. Rozebírané texty, např. Itala Calvina, Ivana Wernische, Rainera Marii Rilka či Witolda Gombrowicze, se stávají prostředky, zástupnými pojmy i odrazovými můstky autorovy hry s řetězením - narůstáním - bobtnáním analogií, s karetní partií binárních pojmů či jazykových a filosofických paradoxů. Ajvaz by mohl být charakterizován jako objevitel a zastánce filosofického magického realismu. Je ekvilibrista i mýtotvůrce. Pečlivý etnograf myšleného i zamýšleného, nevysloveného i nevyslovitelného. Je zručný herec slov, která obsazuje do rolí a odkrývá jejich masky, rovná grimasy a křiví tváře. Je obhájcem věcí, v kterých tkví esence prostorů a okamžiků i advokátem látky znásilňované tvarem. Příběh znaků a prázdna je zkrátka napínavé čtení. Při každém, i nahodilém otevření, probleskne hvězda, vyšlehne ohňostroj či alespoň proletí kometa možností, možných souvislostí a souvisejících významů, významných v možném. Výsledek je svůdný. Naštěstí nejde v žádném případě o akademicky odtažitou publikaci, jež by znudila i odhodlaného recenzenta. Naopak, je to vskutku zdařilá ne-akademicky přitažlivá kniha, která pobaví i náhodného čtenáře. Michal Ajvaz totiž ví, že to, co je vysloveno, natož napsáno, není vše, co bylo vysloveno, natož napsáno.