kniha: Josef Jedlička, Milý pane Wilde (Dopisy z let 1954-1965) - Torst, Praha 2006

Josef Jedlička psal své dopisy Václavu Wildovi mezi lety 1954 až 1963. Pro současnost jsou dokumentem, výrazným detailem a specifickým důkazem o kultuře a společnosti, o kolektivizující době a individuálním myšlení. V padesátých letech odeslal Josef Jedlička Václavu Wildovi jen několik listů. Prožíval existenčně náročné období, stabilizoval, jak s úsměvem píše, svoji ekonomickou platformu v severočeském Litvínově, kam dostala jeho manželka, lékařka, umístěnku. On pracoval jako učitel a vychovatel, zasažený šokujícím faktem, že se mezi jeho svěřenci pomalu stírá rozdíl mezi pionýrskou uvědomělostí a prachobyčejným žalováním. Pokřivené kontury stalinské éry byly naprosto zřejmé. A tak, spíš než nějaké abstraktní úvahy plní Jedličkovy listy zamyšlení nad konkrétní pozicí člověka v době, která zpřevracela veškeré doposud vštěpované zásady a ustavila nové společenské normy. Autor nepropadá iluzím. Hovoří o svém "realistickém defétismu", o přijetí podmínek, za kterých lze s vládnoucím systémem žít, aniž by bylo nutné nějaké "vytí". Píše: společenské a politické podmínky se mi zdají čím dál tím víc jen nezbytným pozadím, na němž se člověk realizuje jako osobnost, ... a problém leží vlastně mimo ně. Že objektivní a subjektivní nelze zcela oddělit, a normy zděděné a vnucené se mohou bytostně míjet, se v životě Josefa Jedličky prokázalo záhy. Vyloučen z vysokoškolského studia, vyhnán z centra kulturního dění, nakonec roku 1968 emigroval. Existenciální tíseň, skepse a konfrontace s otázkou trvalosti hodnot, jakož i umělecké zodpovědnosti pronikají do Jedličkových dopisů od počátku šedesátých let. Skrze toto korespondenční svědectví lze sledovat typický příběh českého intelektuála "vrženého" do neklidné epochy. Je to život stigmatizovaný dobou. Především ale z listů vystupuje jazykově obratný a vtipný vypravěč, komentující otravné a fádní epizody z úporných "bojů o dnešek". Je zde zřejmé zázemí kvalitního vzdělání, prostudovaných a promyšlených knih, když pisatel cituje Tomáše Kempenského, čte Dostojevského i Březinu, píše studii o Kafkovi a připravuje novelu o své ztracené generaci, později vydanou pod názvem Kde život náš je v půli se svou poutí. Přemýšlí o evangeliích i Leonardovi da Vinci. Zmiňuje Hegela, Sartra, Marxe. Vysoce cení Jakuba Demla a přátelsky obdivuje Ivana Diviše a Jana Zábranu. K tomu, co ho zaměstnává a pronásleduje se často vrací, především k neradostné aktuální situaci: Svět okolo je opravdu velmi stísňující, to hovniválství narůstá do rozměrů, které už pomalu přestávají být snesitelné... Líčí obtíže vlastní práce, hovoří o literárních typech, o tradici, rezignaci, o svobodě i přizpůsobení. Ptá se nekompromisně: pro koho to psát?! Národ, který přestal pociťovat odpovědnost za svou duchovní elitu, tak jako tak chcípne a čím dřív tím líp... Onen příběh je cestou neklidem, dokladem o skutečnostech, které dotyčný dokázal nahlížet ne ideologicky, nýbrž analyticky a kriticky, s nadčasovou filosofickou dimenzí. Dopisy Václava Wilda Josefu Jedličkovi se, bohužel, nedochovaly. O jeho osobnosti je čtenář informován v doslovu Aleny Munkové-Synkové. Především, že nepochybně šlo o charismatickou postavu soukromého vzdělance a budovatele kvalitní osobní knihovny. Je nevýhodou, ba zásadním nedostatkem, že svazek dopisů Josefa Jedličky nebyl opatřen upřesňujícími a vysvětlujícími poznámkami. Mnohé okolnosti a vztahy, detaily pracovní i osobní, tak zůstanou v oblasti dohadů a pochyb. Přesto, čtenář dostává do rukou unikátní výsek korespondence a zároveň kompaktní celek, v němž se propojuje intimita důvěrného přátelského vztahu se specificky komponovanou reflexí obecných poměrů a lidského bytí.