Kniha islandského spisovatele Elíassona je sledem hudebních obrazů

Pro islandskou přírodu jsou typické trpasličí vrby nebo zakrslé břízy. Je to země ledovců, sopek, gejzírů a geotermálních pramenů, fjordů, vodopádů, pastvin, vysokých nedostupných hor a rozsáhlých lávových pustin. Na ostrově v Atlantském oceáně se do výšky vznesou možná racci a alky, protože papuchalkové jsou spíš potápěči než letci.

Ale zároveň na Islandu existuje řeka Sandá, místo, kde roste skutečný les vzrostlých stromů. „Za chvíli jsem stanul na hřebenu, odkud bylo vidět do údolí. Rozprostřel se přede mnou celý les, úžasně rozlehlý, a ačkoliv jsem na tomto nejvyšším místě svahu stál často, pokaždé mě stejně udivila ta bujná vegetace právě tady, hned vedle holé pustiny.“ A právě o lese, fascinaci vegetací, o úctě k přírodě a k její nepostižitelnosti vypráví Gyrðir Elíasson v Knize od řeky Sandá, v „pastorální sonátě“, jak praví podtitul, v díle, které je sledem obrazů, motivů, nálad. Ostatně i hlavní hrdina je malíř, který do odlehlého kouta bez lidí unikl neznámo odkud, neznámo proč.

Příběh o malíři, který své obrazy ničí

O jeho minulosti se mnoho nedozvíme, má dceru, s níž se vůbec nestýká a syna, který ho občas navštěvuje v karavanu, v němž malíř u řeky Sandá přebývá. Hledá inspiraci, zkouší malovat, většinu nákresů ale zničí; čte Chagallův životopis a van Goghovu korespondenci, ale zároveň jako by si úzkostlivě hlídal, abychom se cokoliv dozvěděli o něm.

„Nevím, co tu pohledávám. Nejsem si ani jistý, jestli bdím, nebo jsem sem šel ve spánku. Na podzim je v noci les jaksi neskutečný, snový. Postojím tady ještě chvilku, dívám se na ty černé hromádky, ve které se teď hroby proměnily, a pak se zase loudám zpátky. Směrem k jihu se otevře široširé nebe se všemi svými vzdálenými světýlky. Vždycky jsem věřil, že na jiných planetách existuje život. Ale teď, za podzimní noci, ten vzdálený život přímo cítím; jak klokotá v nesčetných jasných puntících, které se podobají zlatavým hlavičkám špendlíků v jehelníku z černého sametu.“

Kniha Gyrðira Elíassona je „sledem hudebních obrazů“, říká editorka Daniela Iwashita a pokračuje „pro něj je typická tenká hranice mezi realitou a snem, takže tam přechody do snu jsou velmi plynulé“. A právě prostor, který spisovatel tak nenápadně zaujímá, je přitažlivý, poukazující nejen na blízkost snu a skutečnosti, mlčení a slova, prázdnoty a naplnění. Autor lyricky, básnicky a něžně vyzývá ke ztišení – jeho ideálem je nakonec nejen bílé plátno, ale prázdný rám. Co tam nachází? Abychom to zjistili, je třeba následovat ho k řece Sandá…