Klimáčkovo Maso je absurdní hra o běžné realitě

14. únor 2014

Viliam Klimáček byl původně anesteziolog. Po devíti letech toho ale nechal a rozhodl se, že bude dělat divadlo. A dnes je jedním ze zásadních dramatiků na Slovensku a nejznámějším slovenským dramatikem v Čechách. Svou novou hru Maso napsal přímo pro A studio Rubín, kde ji právě zrežíroval Jan Frič.

Výměnné pobyty vysokoškoláků jsou už běžná praxe. Sem tam ale proběhnou i výměnné pobyty dramatiků. Jeden takový uskutečnilo bratislavské divadlo GUnaGU s pražským A studiem Rubín. Na základě mezinárodního projektu Divadla Letí uvedli Slováci hru uměleckého šéfa Rubínu Petra Kolečka, který pak na oplátku vyzval tamního šéfa Viliama Klimáčka, aby napsal text přímo pro jeho scénu. A Klimáček nabídku s radostí přijal: „Kdo z posluchačů zná Rubín, de facto zná i prostorové možnosti divadla GunaGu. Máme úplně stejná divadla – malá, kontaktní, kde musíte hrát se stodesetiprocentním soustředěním, protože nic neoklamete, lidi se vás můžou dotknout. Tenhle typ divadla mám moc rád, takže jsem velmi rád souhlasil.“

A tak vznikla hra Maso. Hra o tom, jak těžko dnes mladí shání práci, jak moc jim v tom brání ti staří, co všechno je třeba pro vysněný džob udělat a jak příjemné je někoho sníst. Klimáček je – tak jako ve všech svých textech – sžíravě kritický k době, v níž žijeme, a dokonale ironický. Právě díky talentu nápaditě vypointovat i ten nejbanálnější příběh jsou jeho náhledy na současnou společnost tak působivé. Přitom z nich nesálá křečovitá snaha sdělit, co všechno je tu špatně. Klimáček je prostě „jen“ vtipný pozorovatel, který spolehlivě dovede soudobé problémy ad absurdum.

I když je ale Maso na první pohled trochu absurdní hra, zas tak moc se od reality vlastně nevzdaluje. „Objevuje se tam pár kanibalských historek a ani jednu jsem si nevymyslel, všechny jsou realistické. Africký diktátor Bokassa měl v lednici své ministry, kteří neposlouchali (posíláme teda do éteru zvláštní radu), a dával si je k snídani na pánvi s ginem. Řekli byste si, že to vymyslel Alfred Jarry. Ne, to vymyslel Bokassa, jedna ku jedné. Takže člověk si dneska nemusí moc vymýšlet, stačí se jen dívat kolem,“ říká Klimáček. A když se rozhlédneme, uvidíme koneckonců jasně i problém nezaměstnanosti a mnohdy vyhrocený vztah staré a mladé generace.

Dost výrazný nádech absurdna, který v sobě text nepochybně nese, ale ještě zdůraznil režisér Jan Frič. V Rubínu spolu s Michalem Davidem Ouporem vytvořil neiluzivní prostor, v zadní části pokrytý umělou trávou, kde všechno přiznaně plní svůj účel. Herce (Julii Goetzovou, Rudolfa Stärze a Evu Josefíkovou) vedl ke stylizovanému projevu a jako matku jedné z dívek, která hlásí zprávy z rádia, použil už kultovní hlas Haliny Pawlovské. „Myslím, že to docela sedí i k té roli, kterou tam představuje, poněvadž ji známe jako zasloužilou matku, takže jí ten text může být blízký. A zajímavé je, že když jsme nahrávali, tak jsme si povídali a z ní ‚vylezlo‘, že – stejně jako téměř všichni v Praze, se kterýma se potkávám v divadlech – právě tady v Rubínu měla asi v patnácti letech první veřejné čtení své povídky. Takže je s tímhle prostorem spjatá, tak jako většina divadelníků v Praze a okolí.“

03054752.jpeg

Přes všechny zběsilosti, které Frič vymyslel, ale i on cítí, že má Klimáčkova hra pevný základ v realitě: „Je to samozřejmě dohnané do absurdity, že tam probíhá revoluce mladých proti starým, ale myslím si, že je to vlastně docela dobře vyhmátnutý problém současné společnosti v Evropě.“ A právě v tom je síla celé inscenace – dramatik i režisér dokázali udržet Maso v rovině třeskuté zábavy, za kterou se ale pořád znatelně skrývají významná témata, s nimiž se současná společnost potýká.

Spustit audio