Klavíristka Nikol Bóková: Měla jsem ukrutnou potřebu skládat věci pro svou vlastní radost
Patří mezi největší tuzemské talenty klavírní hry. S lehkostí kombinuje klasiku, improvizaci a elektroniku, svůj hudební svět prezentuje fanouškům přes projekt pojmenovaný Cataplasm a rok po vydání úspěšného debutu se chystá natáčet druhé album. Nikol Bókovou pozvala do Vizitky Markéta Kaňková.
Od pěti let toužila po profesi učitelky klavíru – ale jen proto, že nevěděla nic o existenci koncertních pianistů. V devíti pak hrála poprvé s orchestrem. „Na kameře mám zaznamenaná slova moderátora. Říká, že jsem přesvědčená o tom, že budu koncertní hráčka,” usmívá se Nikol Bóková. O necelých dvacet let později je všechno tak, jak si přála. Absolvovala klavír na konzervatoři i JAMU a brzy opět začne naplno koncertovat a také nahrávat. Na druhé desce zkombinuje lásku k období romantismu a jazzovou hudbu inspirovanou skladbami Vítězslava Nováka nebo Sergeje Rachmaninova.
Ve Vizitce ale byla řeč hlavně o stávající debutové desce Inner Place. Nikol Bóková ji nahrála v sestavě klavír – bicí – kontrabas a obdržela za ni nominaci na hudební cenu Anděl v jazzové kategorii. Album přitom vzniklo „pouze z ukrutné potřeby skládat věci, které chtěla sama pro radost poslouchat“. Fakt, že album zaujalo i další posluchače, vnímá jako bonus. A taky jako velký zázrak.
Bylo to přesně takové, jaké jsem si to vysnila
Autorka se domnívá, že jako o jazzové se o nahrávce mluví zejména kvůli klasické jazzové sestavě. Pro ni samotnou je ale důležitější výsledný zvuk; přesně tak si ho totiž při psaní skladeb představovala. Jedním dechem zmiňuje i absolutní souhru členů tria, na kontrabasistu Martina Kociána a bubeníka Michala Wierzgoně si počkala a dobře udělala. „Měla jsem složené čtyři skladby a začala jsem hledat lidi, kteří by je se mnou zahráli. Oslovovala jsem různé kamarády, stále jsem ale cítila, že to není ono. Oslovit jazzmany mi přišlou troufalé, ale pak jsem na jednom brněnském koncertě viděla hrát Michala,” popisuje první setkání se stávajícím bubeníkem Wierzgoněm. Od hudebníka Mariana Friedla pak dostala tip i na jeho spoluhráče Kociána. Dali si zkoušku a okamžitě zjistili, že dál už není co řešit. „Když kluci začali hrát, bylo to přesně takové, jak jsem si to představovala. Je to až k nepochopení, moje představy totiž byly hodně silné.“
Hudba – klasická, jazzová i elektronická – hraje v životě Nikol Bókové velikou roli. V klávesách má neustále zapíchnutou flešku a svoje nápady pravidelně zaznamenává. V melodiích často cítí barvy nebo příběhy a opravdovou radost jí dokáže udělat dobře promyšlená harmonie. Velmi ráda pak má romantickou hudbu: dobře prý vystihuje její emocionální povahu. Ráda má skladby Roberta Schumanna, Ference Liszta, Maurice Ravela a už zmiňovaného Sergeje Rachmaninova. „Když vybrané kousky těchto autorů cvičím, mám pocit, že přirozeně vím, co s nimi. Nemusím se bát jít po svém pocitu,” vysvětluje.
Během koronavirové karantény Nikol Bóková výrazně zpomalila a ponořila se do cvičení jedné ze Schumannových skladeb. Odkrývala notu po notě, dávala si záležet na správném prstokladu, zkoušela se plně koncentrovat a hlídala, aby se „příliš často neutrhla ze řetězu.“
Čtěte také
Právě studium nových skladeb, ale třeba i tipy na to, čeho si všímat na koncertě vážné hudby, jak vnímat různé druhy interpretace téže skladby anebo jakých chyb se při profesionálním hraní vyvarovat, jsou náplní jejího multimediálního internetového projektu Cataplasm, který pro své fanoušky a podporovatele připravuje se svým životním partnerem Janem Valou. Zatímco Nikol zkouší a koncertuje, Jan vše zaznamenává na kameru. Myšlenku dlouhodobého časosběrného dokumentu opustili a proměnili ji právě v pravidelný projekt Cataplasm, snít ale nepřestali. Jednoho dne by spolu totiž rádi natočili film. Společnými silami by napsali scénář, Jan by byl režisérem a Nikol autorkou hudby.
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Nikol Bóková detailně mluví o skládání elektronické hudby, o spolupráci se svým triem a také o tom, jak skončila její studia cembala.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
