Kino pro každého umožní vidět a slyšet film handicapovaným
Kino pro každého – tak se jmenuje nezávislý projekt, díky kterému si film v kině mohou vychutnat lidé bez postižení společně s lidmi se zrakovým či sluchovým handicapem.
Společné shlédnutí filmu umožňuje speciální technologie, kterou si mohou lidé s postižením v kině zapůjčit. Film musí být této technologii přizpůsoben. Minimálně do 6. září bude takto v pražském kinu Světozor k vidění film Zdeňka a Jana Svěrákových Po strništi bos. 4. října bude pak v kinu Aero v Praze na Žižově, v Centralu v Hradci Králové a v brněnské Scale snímek puštěn najednou s audiostopou pro nevidomé a titulky pro neslyšící.
Se Zuzanou Stivínovou, která načítá audiokomentáře k filmům pro zrakově postižené, a s Petrem Vítkem, který celý projekt vymyslel, mluvil Tomáš Pilát.
Co je cílem vašeho projektu?
PV: Cílem je, aby film mohli společně sdílet zdravotně handicapovaní a lidé bez postižení.
Tři kina jsou již touto technologií vybavena. Technologie je mobilní, dá se převážet a zapůjčit i do jiných kin.
PV: Přesně tak. Technologie, která je ve Světozoru, je ve vlastnictví Bia Central v Hradci Králové. Až se tam vrátí, budou moct filmy vidět i hradečtí. Je jednodnoduše nainstalovatelná, takže je možné si ji i zapůjčit.
Jak byste technologii popsal?
PV: Umožňuje sledovat film se skrytými titulky nebo se speciální stopou tak, aby nerušila okolní diváky.
Pro zrakově postižené se jedná o speciální bezdrátová sluchátka, pro sluchově postižené se jedná o bezdrátový box. Jak je technologie drahá?
PV: Technologie tak drahá není. Vybavení kina nejzákladnější sadou s jednou technologií pro každé postižení vychází kolem padesáti tisíc korun. Optimální, kde jsou od všeho dvě, vychází kolem sto dvaceti tisíc. Produkčně vychází vybavení filmu audiopopisnou stopou a titulky mezi padesáti až šedesáti tisíci. Nebavíme se tedy o žádných velkých částkách.
Které další filmy budou touto technologií vybaveny?
PV: 5. října má premiéru celovečerní dokument Pavla Jurdy Jmenuji se Hladový Bizon. Doufáme, že se najde mezitím spousta dalších.
Popisovali jste těžkosti při tvorbě komentáře, že se do něj nevejde všechno, co by se do něj vejít mělo. Spolupracují při tvorbě scénáře samotní autoři, scénáristé, režiséři?
PV: Zatím tomu tak není. Zatím na tom pracují lidé, co umí udělat dobře audio popis. V tuto chvíli jsou to víceméně lidé s postižením. Do budoucna by tam mohl sedět tvůrce a mohl by dělat korekturu. On je ten, kdo ví, co by tam mělo zaznít. Postižený naopak ví, co chce vidět.
Jak velký je přínos Zuzany Stivínové? Počítáte i s dalšími herci pro další filmy?
PV: Zuzka je výborná, dělá to dlouho a už to umí. Když jsem plánoval tuto technologii, tak jsem rovnou volal jí. Protože to umí a má na to výborný hlas. Musí ho udržet bez emocí, zároveň nesmí být nudný, jinak by to nikdo nechtěl poslouchat. Zuzka samozřejmě není jediná, ale pro kino nám přišla optimální.
Vy jste říkala, že jste se učila u profesionálů?
ZS: Technika, kterou jsme se museli naučit, pochází z Francie a Anglie, kde má už velkou tradici. Původně jsme to dělali divoce. Film jsem namlouvala živě, v kině jsem stála s mikrofonem, naivně jsem si dělala poznámky a zapomněla, že se pak zhasne a nic neuvidím. Takže jsem mluvila spatra třeba 103 minut. Teď už jsou kolegové z Unie nevidomých a slabozrakých bezvadně připravení. Většinou dostanu do ruky hotový scénář a audio popis předtáčíme. Samozřejmě je důležitá zkušenost. Nesmíte mluvit do dialogu. Nesmíte rušit zvukovou stopu, která je pro nevidomé daleko výraznější než pro nás pro vidoucí. Člověk nesmí vysvětlovat, musí popisovat a přibližovat.
Sama jste si vyzkoušela různé oční vady, měla jste je nasimulované. I podle toho jste se učila.
ZS: Ano, to je prospěšné, když dělám takový komentář. Ale i když vidím film se zavřenýma očima nebo s brýlemi, které simulují oční vadu, pořád je tam paměť zraková. Takže je dobré spolupracovat s nevidomými, kteří nikdy neviděli a řeknou vám přesně, co je potřeba. Učil mě i kluk, co je od narození nevidomý, byl zvyklý na popisy od své maminky.
Je pro vás jako pro herečku hodně těžké potlačit ego a herecký rozmach a udělat to přesně tak, jak je potřeba pro nevidomé?
ZS: Já to vnímám jako roli, úkol. Není to úplně o potlačení ega. Musím najít správný tón, který udrží pozornost diváka, nebude ho rušit a zároveň ho nebude nudit. A to je poměrně výzva!
