Ken Loach lže, když tvrdí, že nedělá umění, říká filmová producentka Rebecca O’Brien
Nedostanete třikrát výplatu a budete na tom stejně jako Daniel Blake, říká producentka filmů Kena Loache. O filmu Já, Daniel Blake i o práci producenta mluvíme s Rebeccou O’Brien, dlouholetou oporou legendy britského filmu.
Boj o prostou důstojnost. Lidské srdce versus byrokratický systém. To je téma nového filmu Já, Daniel Blake britského režiséra Kena Loache. Film vypráví příběh postaršího Daniela Blakea z Newcastlu, který se po infarktu ocitne v nesmyslném byrokratickém kolotoči žádostí o státní sociální podporu.
Británie totiž tento systém ‚outsourcovala‘, takže žadatele o dávky pro ni tvrdě posuzuje komerční firma. A ta žadatele nutí shánět práci třeba i v rozporu s doporučením lékařů. Daniel potkává svobodnou matku Katie, která je v podobně těžké situaci. Společně se snaží vypořádat s příkořími systému a přitom neztratit zbytky obyčejné cti.
Film Kena Loache – podle scénáře jeho dvorního scenáristky Paula Lavertyho – podstatným způsobem vytáhl na světlo jednu ze současných podob evropské chudoby. Vzbudil v Británii velkou pozornost, argumentovali jím mimo jiné i poslanci na půdě parlamentu. Po zisku Zlaté palmy v Cannes byl Já, Daniel Blake nominovaný hned na několik Evropských filmových cen. Autentickým herectvím, civilní režií a právě podstatným tématem, povstávajícím z filmařsky zdánlivě nudných byrokratických obtíží, se osmdesátiletý matador Ken Loach představil v obdivuhodné formě.
Na festival dokumentárních filmů v Jihlavě přijela Loachova producentka Rebecca O’Brien, která s ním filmy natáčí už od konce 80. let. Ken Loach a Rebecca O‘Brien společně připravili například snímky Sladkých šestnáct, Země a svoboda nebo Zvedá se vítr – za ten v roce 2006 získali Zlatou palmu na festivalu v Cannes. A teď je tu novinka Já, Daniel Blake, oceněná druhou Zlatou palmou. Se sympatickou producentkou jsme pořídili rozhovor, jehož část vám teď nabízíme v přepisu.
Mohla byste na začátek rozhovoru popsat, čím začíná práce na filmu s Kenem Loachem? Jak probíhá výběr námětu, psaní scénáře, financování filmu? Jak to všechno začíná?
Na úplném začátku stojí samozřejmě nápad. A ten nápad většinou nepřijde od Kena Loache, ale od Paula Lavertyho, který je jeho dvorním scénáristou. Neustále se mu v ní honí tak tři až čtyři nápady, se kterými přijde za mnou a za Kenem a společně je probereme. Pak třeba napíše pár stránek o postavách a několik nápadů a poznámek k zápletce. Jen pár stránek. Ukáže to mně a Kenovi. Ken mu na to řekne, co se mu na návrzích líbí a čím si naopak není úplně jistý. Od toho se Paul odrazí při provádění důkladného průzkumu, který mu může trvat tři až šest měsíců.
Například kvůli filmu Já, Daniel Blake navštívili Paul a Ken několik měst po celé Británii, kde se setkali s lidmi, kteří pracují v potravinových bankách nebo na úřadech práce, a s žadateli o práci. První verzi scénáře mi neukazuje. Já sama sebe vnímám jako producentku, jako prvního diváka daného filmu, takže je dobře, že je to už docela dobře zpracované, když se to ke mně dostane, protože já reaguji spíš tak, jak by měl reagovat divák. Jakmile jsem si přečetla scénář Daniela Blakea, řekla jsem si, že to musíme hned natočit, protože jde o opravdu důležitý příběh a my ho prostě musíme zpracovat.
Každopádně film Já, Daniel Blake měl velký úspěch v Cannes a na mnoha dalších festivalech. Jde o velmi důležité téma o starších lidech, o generaci, která neumí zacházet s internetem a moderními zařízeními. Ta generace není online, i když je to dneska bráno jako samozřejmý standard. Má to něco společného s tím, že jste vy, Paul Laverty i Ken Loach zestárli? Protože ten film není založen na mladých postavách, jak tomu bylo často ve starších filmech Kena Loache.
To je zajímavá otázka, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Je pravda, že jsem stejně stará jako Daniel Blake a stačilo by mi nedostat tři výplaty, a byla bych ve stejné situaci jako on. Všem by nám stačilo nedostat tři výplaty a byli bychom ve stejné situaci jako Daniel Blake. Proto jsem se asi do toho filmu dovedla vžít intenzivněji než normálně.
Náš film podle mého názoru pomohl lidem si uvědomit, že v tom nejsou sami a spousta dalších lidí se nachází ve stejné situaci jako oni. Systém sociálních dávek záměrně zneužívá lidské zranitelnosti. To je na něm to nejhorší. Formulář žádosti o sociální dávky je například tak složitý na vyplnění, že to lidé vzdají. Má 52 stránek! Je to celé až směšně kafkovské. Zjistili jsme, že existuje neskutečné množství lidí, kteří jsou kvůli tomu hodně naštvaní a vzteklí a nechtěli o tom mluvit, protože se cítí trapně nebo poníženě, a najednou jim ten film dává hlas.
Váš tvůrčí tým nikdy neopomíjel ani malé role a okrajové postavy filmu. Myslím tím třeba toho muže, jak na ulici křičí: „Hej lidi, Daniel Blake je hrdina!“ To je velmi živě zachycená situace.
Myslím, že ten muž je ve skutečnosti Paul Laverty. Ne že by ho hrál Paul Laverty, ale podle mě ztělesňuje to, jak by Paul Laverty chtěl křičet na ulici.
Opravdu?
Myslím, že ano. Vždycky, když to vidím, tak si říkám: „To je Paul Laverty, jak jde po ulici.“ Ve filmu sám sebe zobrazil jako člověka, který jde po ulici a naštvaně křičí.
Mohla byste nám říct něco o tom, jak probíhá casting herců? Nejenom na hlavní role, ale také na tyto lidi, řekněme, z ulice.
Když hledáme představitele hlavních rolí, snažíme se najít lidi, kteří by i ve skutečnosti, kdyby se jejich život ubíral jiným směrem, mohli být stejní jako daná postava. Přízvuk je velmi důležitý, postava musí ve vybraném prostředí znít uvěřitelně. V rámci předběžných castingů se tedy Ken a Kahleen setkají s neuvěřitelným množstvím lidí. Vyvěšujeme inzeráty v komunitních centrech, kontaktujeme herecké agenty. Zveme všechny herce, kteří se na danou roli hodí. V případě Daniela Blakea jsme pozvali i komiky.
Ve film Já, Daniel Blake hraje manažera úřadu práce muž, který je v reálném životě policista. Jako policista si umí získat autoritu a ze své práce je zvyklý zvládat složité situace, takže je ideální volbou pro roli manažera úřadu práce. Při samotném natáčení se snažíme vyhnout takovému tomu filmařskému cirkusu a udržet počet lidí na place na nezbytném minimu. Snažíme se co nejvíc přiblížit realitě.
Pracujete také se známými herci, jako byl třeba Cillian Murphy ve filmu Zvedá se vítr. Když obsadíte takhle známého herce, je v tom nějaký rozdíl?
Ne, vůbec ne. Bylo úžasné, že jsme ve filmu Zvedá se vítr mohli mít Cilliana. Tehdy teprve začínal být známým hercem, i když už toho předtím natočil docela dost. Je to naprosto výborný herec. Na Cillianovi bylo skvělé, že měl ten správný přízvuk, protože je z Corku, kde se film odehrává. Proto byl na tu roli jasným kandidátem. Ale i k těmto velkým hercům se chováme úplně stejně. Neukazujeme jim dopředu scénář. Řekneme jim, o čem ten příběh je a čím začíná, ale nedáváme jim scénář. To vůbec není u známých herců běžné. Dělají to kvůli té zkušenosti. I hodně známým hercům jde hlavně o tu zkušenost a většinou je to baví. Zatím nevím o nikom, kdo by utekl.
Co byl vlastně váš první společný film s Kenem Loachem?
Tajné složky v roce 1989. Je to politický thriller, který se odehrává v Severním Irsku během nepokojů. Natáčení bylo velmi náročné právě kvůli těm problémům, které Severní Irsko ještě tehdy mělo. Měli jsme velké štěstí, že jsme na film získali peníze. Bylo to složité. Točili jsme v Belfastu, kde nás lidé nechtěli, byl to opravdu křest ohněm. Ale natáčení nás bavilo, tak jako vás to vždycky v náročné situaci baví. Vyhráli jsme za něj cenu poroty v Cannes a říkali si: „To se povedlo, tak natočíme další!“
Druhý náš společný film se jmenoval Země a svoboda a byl o španělské občanské válce. To byl naprosto výjimečný zážitek. Vzhledem ke způsobu, jakým točíme filmy, jsme se v podstatě vydali do války. Měli jsme velmi omezený rozpočet a natáčeli jsme v nějaké španělské díře s mezinárodním obsazením a štábem. Všechny nás to hluboce zasáhlo, jako kdybychom doopravdy prožívali chvíle ze španělské občanské války. A já jsem si tehdy myslela, pokud už nikdy žádný film neudělám, umřu spokojená. A přitom jsem od té doby udělala asi patnáct filmů a pořád jsem spokojená.
Jak probíhá hádka s Kenem Loachem, když se o něčem ohledně filmu neshodnete? Jak to vypadá? Potkal jsem se s ním v Česku na Letní filmové škole, dělali jsme spolu masterclass a působil na mě jako naprostý gentleman a velmi zdvořilý člověk. Takže by mě zajímalo, jak vypadá pořádná hádka mezi ním s jeho producentkou.
Nevypadá jako hádka. Samozřejmě, že se někdy neshodneme, ale Ken tomu všemu velí, to on je pán, takže jeho nápad bude pravděpodobně ten nejlepší. Občas můžu přijít s dobrým nápadem, který on třeba odmítne, ale pak o dva dny později přijde a tváří se, že to byl jeho nápad. To je myslím dobrý způsob spolupráce. Přicházet s nápady. A i když se na něčem neshodneme, tak s ním se velmi špatně hádá, protože on studoval práva a já ne. Proto jsou moje argumenty v porovnání s těmi jeho dost slabé. Ale pokud si stojím za svým, pokud si svůj nápad obhájím, jako kdybych byla u soudu, pokud si to dobře promyslím a logicky obhájím, tak on nakonec zmlkne a už o tom nemluví. Občas se mi podaří vyhrát, ale jenom proto, že vytrvám a vím, že nakonec v mém argumentu uvidí tu logiku.
Ken Loach bývá často citován, že ho prý moc nezajímá dělat filmy jako umění. Vidíte to stejně? Jsou jeho filmy uměním? Jsou to umělecká díla, ne?
Ano, jsou to umělecká díla. Podle mě Ken lže, protože má velmi silný umělecký cit. Jeho umění je velmi lidské. Natáčíme velmi specifickým způsobem, který vzešel od českých režisérů. Na začátku 60. let byl Ken velkým fanouškem českých filmařů a ukradl jim spoustu nápadů. Při práci s kamerou, zvukem i barvami všechno volíme velmi pečlivě. Já to považuji za skutečné umění a myslela jsem si to, už když jsem poprvé viděla filmy Kes a Cathy come home. Když se například dívám na Zemi a svobodu, říkám si: „To je umělecké dílo, je to krásný film, hudba je výborně zvolená, všechno je pečlivě vybrané, takže mi Kene neříkej, že to není umění.“
Překlad: Anna Žilková
Čtěte také: Více z pořadu Slovo o filmu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
