Ke krajině i k minulosti se chováme strašně, říká publicista a autor cestopiseckých Výprav Jiří Peňás

2. prosinec 2022

„Cestovat sám má výhodu, protože se nemusíte s nikým domlouvat a můžete obejít lidové hospody i třeba muzeum cvočkařství,“ popisuje kulturní publicista a autor knih o místech zdánlivě fádních Jiří Peňás jeden z důvodů, proč se na výpravy zejména po středoevropském prostoru vydává často sólově. Ve Vizitce ale s Markétou Kaňkovou mluvil i o vlivu svého prostějovského dědy a životě v krušnohorských Sudetech.

Nejezdí na dlouhé túry, nenakupuje v obchodech s outdoorovými potřebami a o exotických výpravách nechává psát jiné; publicistu Jiřího Peňáse zajímá spíš Česká republika a středoevropský prostor. Zážitky a postřehy z výletů neboli výprav – nejčastěji tam, kam se dá dojet vlakem a odkud se zase může druhý den vrátit do redakce – sepisuje pokaždé v podstatě hned po návratu, aby stihl uzávěrku. Časopisecky totiž vycházejí v jeho domovském týdeníku Echu, kde posledních šest let pracuje.

Potřeba vyznat se v našem prostoru

Cestování u něj, jak ve Vizitce řekl, přišlo s věkem. „Psát jsem o tom začal z pragmatických důvodů, abych nemusel psát o věcech, o kterých psát nechci. Tohle mě baví nejvíc,“ říká na konto rubriky Genius Loci. Jeho cestovatelské postřehy ovšem vyšly už čtyřikrát knižně, prozatím poslední knížka má název Výpravy pro čtvero ročních období. Jak se mu na výpravách jeví prostor, v němž žijeme, popsal i ve Vizitce. „Obávám se, že ke krajině i k minulosti se chováme strašně. Fasády ničíme zateplováním, vyměňujeme krásná okna za plastová, na venkově si lidi místo plotu dávají betonovou ohradu. Jasně, že občas někde pěkně opraví náměstí, občas se někde něco zlepší. Estetika veřejného prostoru ale strašně upadá.“

Jiří Peňás pochází z Prostějova, dětství prožil v krušnohorských Sudetech a jako dospívajícího hocha jej zásadním způsobem ovlivnil prostějovský dědeček, vzdělaný muž hovořící čtyřmi jazyky. Ve vltavském rozhovoru mluvil o jeho názorových postojích („byl konzervativní nacionál“) a také o tom, že částečně i proto se po gymnáziu vydal studovat do Prahy bohemistiku s historií. „Byla ve mně potřeba vyznat se v dějinách, v tom, co se stalo v našem prostoru.“ V  roce 1989 Peňás končil studia na Filozofické fakultě, zároveň byl zaměstnán coby zeměměřič ve Žďáru nad Sázavou. Když se tam ve dnech po 17. listopadu konečně dostal, oznámili mu, že „všechno je doměřeno“ a oni zakládají buňku Občanského fóra. Ve Žďáru pak nebyl pětadvacet let.

V médiích se Jiří Peňás pohybuje třicet let, jako literární kritik a kulturní redaktor pracoval v deníku Prostor, v Mladé frontě, Respektu, Týdnu nebo Lidových novinách. V rozhovoru mluvil také o novinářské (ne)svobodě anebo o proměně kulturní publicistiky. „Vážnost psaní o kultuře klesla. V devadesátých letech byla kulturní rubrika Lidových novin instituce. Literatura, hudba, výtvarné umění – o tom všem psali lidi, kteří byli vnímaní jako oboroví experti. Četlo to taky mnohem víc lidí, tehdy je ještě nerozptyloval internet.“

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.