Když se olivy drtí, vydávají teprve nejlepší olej. Novinář a spisovatel Aleš Palán o Miss Exitus
I ve své nejnovější novele se přední český novinář, publicista a spisovatel vypořádává s tématem životního finále a umírání. Stejně jako v předchozí knize rozhovorů „Neboj se vrátit domů" se zakladatelkou hospicového hnutí v Čechách Marií Svatošovou, v ní zavádí čtenáře do prostředí domácího hospicu.
„Obě knihy se věnují hospicové tematice, ale dívají se na ni z jiného úhlu pohledu. Marie Svatošová je ikonou hospiců, hluboce věřící katolička, která svým přirozeným étosem do základů tohoto hnutí vtiskla to, co ho činí nejhodnotnějším, a to je samozřejmě láska. Hlavní postava Miss Exitus, Ema, tohle nemá. Víra a etická jistota jí chybí, je plná pochybností a nejistot," vysvětluje na úvod rozhovoru Palán.
Napsal jsem knihu o naději, ne o utrpení. Peter Juščák představuje román A nezapomeň na labutě
V knize, jejíž českou verzi v tyto dny vydává nakladatelství Prostor, sleduje slovenský novinář, publicista a spisovatel osudy středoevropských žen odvlečených po druhé světové válce do stalinského gulagu. Ústřední příběh Ireny Kalaschové vypovídá o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat.
Emu, která poskytuje péči umírajícím, nechal během jediného dne projít několika životními zvraty. Po rozchodu s přítelem míří ke klientce a zjišťuje, že stará paní není jen pacientka, ale zná i tajemství propojující obě rodiny. Domácí hospic se v novele obecně stává spíše kulisou, na jejímž pozadí se odehrává řada nejrůznějších situací a dějů: „Domácí hospic je v tomto románu primárně kulisou, sloužící k vytvoření dramatické, devastující scény. Když se olivy drtí, teprve pak vydávají nejlepší olej. A já postavy drtím, přivádím je do krajních situací. Smrt je krajní situací, tady je ale spíš jevištěm než tématem. Tématem je tu především život a naše odpovědnost za něj,“ upřesňuje autor.
Kromě Emy Palán do děje zapojuje i další postavy: padesátiletého abstinujícího alkoholika a psychiatrického pacienta Borise, závislého na umírající matce. A studentku Zuzanu, která si jako místo realizace svého studijního projektu vybrala právě domácí hospic: „Zuzana studuje fotografii v Rakousku. Ve městě, ze kterého pochází, a v němž je hospic, fotí tváře mrtvých. Nejednou jsem sám zažil, že lidé, o které je před smrtí dobře postaráno, jsou těsně po smrti opravdu krásní. A to i přesto, že před smrtí prodělávali nějakou závažnou nemoc. Jejich tváře se rozjasní, na tváři se objeví klidný úsměv. To je fakt. A Zuzana tohoto faktu využívá a chce vytvořit galerii těchto krásných tváří. Ale vzhledem k tomu, že je nezralá a navíc ambiciózní, nedokáže se s tímto úkolem vyrovnat. Úkol jí drtí a přivádí k chování, které zničí nejen její projekt, ale i její vztah k hospici,“ vysvětluje Palán, který sám řadu let aktivně spolupracuje s Asociací hospicové a paliativní péče.
Vraždy novinářů a vazby mafie na nejvyšší patra politiky. Iva Procházková představuje román Nekompromisně
Po kriminální televizní sérii „Vraždy v kruhu" a dvou detektivních románech „Muž na dně" (2014) a „Dívky nalehko" (2016) přichází spisovatelka Iva Procházková s novým textem. Autorka známá převážně jako úspěšná tvůrkyně knížek pro děti a mládež v něm tentokrát vkročila na pole politického thrilleru.
Sílu příběhu o životě a umírání autor ještě podtrhl netradiční a působivou formou. Druhou osobu jednotného čísla si ostatně „osahal“ i v předchozím románu „Ratajský les“, nominovaném v roce 2018 na Magnesii Literu: „Du-forma je pro mě úplně nejpřirozenější. Přestože nikdo z nás u toho nebyl, já se domnívám, že když se v šeru dávnověku jazyk rodil, tohle bylo úplně první. Nevyjadřovali jsme své názory a pocity, ale potřebovali jsme toho druhého oslovit: ty mi něco dej, ty se se mnou rozděl… Většina hovorů podle mě taková je. Byť mluvíme v první osobě, dole pod první osobou je ta druhá. Takový je základ mezilidské komunikace. Pro mě osobně je to ten nejpřímější způsob – je to punk bez oklik,“ dodává autor.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
