Když se na to podíváte z opačného úhlu, stojí podlaha na vás. Jos Baker učí ve Studiu Alta fyzikologii
Speciální metoda, pomocí níž performer nahlíží taneční techniku skrze základní principy pohybu těla a skrze proces proměny těchto pohybů má název fyzikologie. Ve Studiu Alta ji vyučuje britský tanečník Jos Baker, který například působil ve výrazném belgickém tanečním souboru Peeping Tom.
Absolvoval Labanovo centrum v Londýně a také akademii PARTS v Bruselu. Prošel si různými technikami tance, mezi nimi i technikou Marty Graham nebo Merce Cunnighama. Jos Baker se kromě fyzikologie zaměří v rámci pražského workshopu také na chápání těla skrze geometrii. Jak takový trénink vypadá? „Stačí se podívat kolem sebe,“ objasňuje Jos Baker, „a zjistíte, že nejen lidé, ale také zvířata a vůbec vše, co nás obklopuje je organizováno a uspořádáno podle nějakých předem daných trajektorií, cest a drah. V živočišné říši jsme toho svědky možná mnohem víc, než v případě lidských společenství. Když například sledujete, jak se pohybují ptáci nebo ryby ve větších skupinách, zjistíte, že instinktivně následují velmi komplexní systém drah. Vznikají tak neviditelné, mnohdy ale geometricky přesné, trajektorie. Na druhou stranu ve světě lidí je tato dokonalá geometrie zastoupena stroji, různou mašinerií, která do sebe musí zapadat, aby i její výkon byl přesný.
Podle mě je pro tanečníka důležité pochopit tyto prostorové i tvarové vztahy. Může mu to pomoci porozumět i vlastnímu tělu a smyslu pohybu. Já byl vždy fascinován matematickou a geometrickou přesností předmětů a jevů. Na druhou stranu jsem toto své vnímání prostředí vyvažoval dramatickým smýšlením. To znamená, že se ve mně mísí chuť lidí rozesmávat i rozbrečet a zároveň touha pochopit ty nejmenší detaily mechanického fungování věcí.
Mohl byste uvést praktický příklad toho, jakým způsobem technické i geometrické aspekty pohybu v tanci zkoumáte?Vycházím z techniky „fyzikologie“, což je metoda, na které pracuji už dlouhá léta. Ta je založena na jasných fyzikálních jevech, jako zákon akce a reakce. Například když stojíte na podlaze, musíte si uvědomit, že když se na to podíváte z opačného úhlu, stojí podlaha na vás. Zákonitě pak dochází k reakcím mezi vámi a podlahou. Je to jako kdybyste se po prostoru procházel a pod vámi byla druhá verze vás samotných. Tím pádem nejste nikdy sami. Pokaždé máte s kým interagovat. Toto uvědomění může být pro tanečníka nebo herce uklidňující. Nejen že získá větší stabilitu a rovnováhu, ale také se zbaví nervozity.
Bavíme se tady o fyzikálních a matematických zákonech i jevech, které využíváte ve své metodě. Jedná se pouze o metodu tanečního tréninku, nebo ji využíváte i v tvůrčí praxi?Těchto metod lze využívat i v taneční tvorbě. Já se v tomto případě také hodně řídím tanečními metodami Rudolfa Labana a Wlliama Forsytha, protože vychází z určitého geometrického rámce. Ale to jsou pouze inspirační zdroje, na základě kterých tanečně či jinak pohybově improvizuji.
To je tedy způsob umělecké sebeprezentace, ve kterém se cítíte nejpohodlněji?Já se cítím nejpohodlněji nejvíce, když ze své zóny pohodlí vystoupím. Když to přeženu, tak se mi líbí, když vstupuji před lidi a v podstatě si ještě nejsem úplně jistý tím, co budu dělat. Pokaždé, když mám pocit, že jsem něčemu porozuměl, snažím se změnit úhel pohledu nebo trochu obměním metodu, abych byl pořád ve střehu, abych nezlenivěl a měl pořád důvod hledat v pohybu i ve výrazu nové a nové prvky. Cítit se pohodlně je nebezpečné, a to nejen pro tanečníky, ale pro jakéhokoliv umělce.
Zmínil jste, že se ve své tanečné praxi částečně inspirujete metodu Labana i Fosytha. Kdo nebo co vás ale v tanci inspirovalo nebo inspiruje skutečně nejvíc?V mém životě to byly rozhodně dva zásadní lidé, kteří určili, jakým směrem se vydám. Jako první to byla moje učitelka tance Cecilia Macfralane, kterou jsem v rodném Oxfordu potkal už v 7 letech. Byla úžasná, protože mě i další malé tanečníky naplnila sebedůvěrou a hravostí. Motivovala nás, abychom byli zvídaví a více se dozvěděli o svém těle a o tom, co všechno dokáže. Například to, že prostřednictvím těla a pohybu můžeme vyprávět příběhy. Nebýt jí, tak se nikdy neodvážím o tanci uvažovat jako o možné profesi.
Druhé jméno, které zmíním, je Peeping Tom, což není osoba, ale název souboru, ve kterém jsem delší dobu působil a který mě ovlivnil velkou měrou jako performera. Pohyboval jsem se tam ve skupině neuvěřitelně pracovitých a talentovaných lidí. V jejich společenství jsem jako tanečník i jako člověk dospěl.
Vnímáte tanec jako prostředek sdělení, jako formu vyprávění?Já vyprávění příběhů v tanci zbožňuju. Podle mě je už každé tělo nositelem nějakého příběhu. Je fascinující, že na každém člověku je patrné, jak se do jeho těla vrývá jeho životní příběh. A na tanci mě baví, že tyto příběhy umí osobitě oživovat. V kontrastu proti tomu mám naopak rád, když v centru pozornosti stojí tanec někdy jen sám za sebe, bez příběhu. Tyto tvůrčí přístupy rád střídám.
Pochopitelně najdeme i témata, která tanec vyprávět neumí. Ta se týkají například oblasti ekonomie a financí. V tomto případě je lepší používat slova, která jsou explicitní a ve vztahu k takovému tématu méně abstraktní. Pro tanec mají větší váhu témata, která se pojí s duševním životem člověka. Emoce se totiž více projevují na fyzické úrovni. Toho si můžete všimnout, když například v restauraci sledujete mladý pár, který je na své první schůzce. Sice neslyšíte, o čem se baví, ale na jejich reakcích, tvářích i pohybech je patrné, jaký příběh zrovna prožívají. V životě často prožíváme tento druh situací, kdy se více vyjadřujeme tělem než slovy. Slova jsou v takovém případě pouze vodním tokem, na kterém pluje skutečná podstata sdělení.
