Když se démon pase po našich nejhorších představách. Ondřej Moravec natočil film o depresi, využil k tomu virtuální realitu

Co se děje v hlavě člověka, který svůj život sdílí s depresí? Na co myslí, jak na myšlenky fyzicky odpovídá jeho tělo a co mu pomáhá se s depresí vypořádat? Ondřej Moravec, kterého silné deprese přepadly při přechodu na vysokou školu, o tom spolu s animátorkou Bárou Annou Stejskalovou natočil film Tmání. Nazval ho – podle vzoru stavení – po imaginární rozbořené vesnici, přes kterou mysl i duši muže stiženého depresemi přibližuje ostatním.  

Jen si tak trochu zakřičet

Jak se Ondřej Moravec svěřil, zhruba rok se už cítí docela dobře; stabilizaci stavu připisuje nejen kombinaci spokojený vztah – dobrá medikace, ale také práci na samotném filmu. Kromě svého vlastního příběhu do něj zapojil i princip virtuální reality, který si zamiloval během let působení v organizačním týmu festivalu Jeden svět. Díky speciálnímu vybavení tak divák příběh pasivně sleduje, zároveň ho ale může svým hlasem aktivně ovládat. Právě hlas totiž hraje v terapii Ondřejovy deprese důležitou roli. „Na to, že křik mou mysl osvobozuje, jsem přišel na dostizích, kde jsem hlasitě fandil,“ říká a odkazuje tím na důkladně zpracovanou dostihovou pasáž. „Při přípravě filmu jsem pak chodil na prožitkové zpívání, kde pracujeme se skřeky, s vokalizací, která dokáže tělo uvolnit od přetlaku agrese,“ vysvětluje. I proto si libuje, že lepší místo než benátský filmový festival by pro uvedení Tmání nenašel. Rčení „italská domácnost“ totiž pěkně kopíruje jeho prožitky s upouštěním páry pomocí křiku.

Mluvil také o tom, proč se od profese televizního novináře přesunul k filmu, respektive k festivalové dramaturgii, v jakém momentu si zamiloval virtuální realitu a jak se jí v českém prostředí daří. Popsal i chystaný filmový projekt vycházející z války na Ukrajině. „Zajímají mě dvě linie, jedna, ta těžší, se týká deprese nebo války. Ta druhá se pak týká pohádek. A to je dobrá kombinace,“ říká na konto společné knížky s výtvarnicí Marianou Francovou Zastávky – povídačky ze zastavárny snů. Publikace byla zařazena do výběru Nejlepší knihy dětem, což je projekt, který slouží pro lepší orientaci nejen knihkupcům, ale i školám, knihovnám anebo rodičům. Jak ale Ondřej ve Vizitce prozradil, sám si sny nikterak soustředěně nezapisuje a deník si nevede. Na to má prý příliš málo sebekázně.