Když poznáme pravdu o nás samotných, zabrání nám to opakovat historii, říká Sabine Dittrichová
Kdo jsem a odkud pocházím? Právě to jsou otázky, které se honí hlavou Jael Winterstejnové poté, co při letní procházce v Porýní náhodou objeví náhrobní kámen se svým jménem.
Pátrání po příběhu, který se skrývá za náhrobkem, se stává nejen cestou do minulosti vlastní rodiny, ale dotýká se i dalších temných tajemství. Zavede ji do Prahy i někdejších Sudet. Z romantické Prahy a zapadlých vesniček severních Čech však nedýchá jen historie, ale také láska… Kniha německé autorky Sabine Dittrichové „Potomci mlčení" je živě vyprávěným, napínavým příběhem, ve kterém se střetává životní postoj vícero generací, otevírá se téma viny a odpuštění, pomsty i usmíření a jenž vede k neobyčejnému vyrovnání se s minulostí, válkou i odsunem.
Co vás přivedlo k tématu hledání identity v prostoru česko-německých vztahů?
Už dlouho přemýšlím o průmětech české a německé historie. Mám v České republice řadu přátel, se kterými o tomto tématu hodně mluvíme. „Potomci mlčení“ se ale zrodily vlastně náhodou. Podobně jako hlavní hrdinka knihy jsem během letní dovolené navštívila židovský hřbitov v jedné malé vesnici v Porýní. Seděla jsem tam, pozorovala všechny ty náhrobky se jmény a najednou se ve mně něco hnulo. Ptala jsem se, co by se stalo, kdybych na náhrobku objevila jméno někoho ze své rodiny, například své babičky. A v té chvíli se ve mně začal odehrávat příběh, který jsem později sepsala v podobě Potomků mlčení.
Prostitutky a drogoví dealeři? Okraj irské společnosti mě vždycky přitahoval, říká Lisa McInerneyová
První román Lisy McInerneyové pohání drogy, chlast, násilí a černý humor. Přesto jsou Nádherná kacířství výjimečná svou morální komplexností, energií i virtuozitou jazyka, který vám jako podivná příjemná hudba zůstane ještě dlouho v hlavě. Tak nedávno psal o románovém debutu irské autorky prestižní deník The New York Times.
Hlavní hrdinkou vaší knihy je mladá německá žena Jael Winterstejnová, která se vydává najít pravdu o životě svých předků. Kam přesně ji její pátrání zavede? A co všechno cestou potká?
Její první kroky vedou zpět do vesnice, na matriku, kde mají veškeré údaje o narozených a pohřbených lidech. Získá tam adresu do Izraele, na člověka, který pohřbil Jael Winterstejnovou. Odešle tam dopis, ale nic se nestane. Rozhodne se proto vydat do Prahy, kde kdysi její babička žila. A podaří se jí najít dům, v němž bydlela. Jeho současný majitel, mladý muž Radek, se Jael ujme a pomáhá jí pátrat po příběhu její babičky. Nakonec se jim podaří najít v Praze ženu, která ji znala. A od ní se Jael dozví, co se s její rodinou dělo v době války, mezi lety 1941 – 1945, a jak se její babička dostala do Německa. Pro mladou Jael je to velmi bolestná cesta. Sama ani nechce jít tak hluboko, má strach dotknout se pravdy, ale cítí, že to musí udělat. Protože když to neudělá, nikdy se nedozví, kým je.
Jael s Radkem se do sebe zamilují. Jak důležitou roli hraje v příběhu i v pátrání po identitě jejich vzájemná láska?
Velmi důležitou. Tím, že Radek je Čech a Jael Němka, jsou nuceni přemýšlet o svém původu, o osobní historii. Jak to bylo s našimi předky? Přátelili se, anebo se před několika desetiletími zabíjeli? Nevědí. I Radek je potomek mlčení, jeho předci s ním o své minulosti ani o svých válečných zkušenostech nemluvili. Jejich společná cesta je proto plná hlubokých emocí a nečekaných odhalení.
V knize mimo jiné sledujete odsun sudetských Němců, který se v pojetí Revolučních gard nezřídka nesl v duchu brutality a nekontrolovaného násilí. Proč jste cítila potřebu dotknout se tohoto tématu?
Odsun sudetských Němců je podle mě stále velmi živé téma. Hodně jsem se o něj zajímala, přečetla jsem stovky svědectví a vzpomínek odsunutých Němců, které jasně ukazují, že historická realita nebyla černobílá. Ne všichni Němci byli špatní, ne všichni byli na straně Hitlera, ne všichni za války škodili českému národu. A stejně tak to bylo i s Čechy. V mé knize vystupuje Němka žijící celý život v Čechách, která si za války vezme od své české židovské přítelkyně novorozené dítě, které díky ní přežije. Přestože zachránila lidský život, není na konci války ušetřená zuřivé msty ze strany Čechů. Podobně jako stovky jiných žen je několikrát brutálně znásilněná a nakonec vyvezená za hranice Čech. Chtěla jsem ukázat, že přestože jste dobrý člověk, může se s Vámi jednat jako se špatným člověkem, pokud jste ve špatný čas na špatném místě. Vím, jak těžké bylo pro odsunuté Němce začít nový život v Německu. Němci o nich říkali: „Toto nejsou Němci, jsou to Češi!“ Nepřijali je, nepomohli jim vytvořit podmínky pro start nového života. Pro sudetské Němce to byla velmi hořká zkušenost plná opakovaného vykořenění.
Čekání na toho pravého je Čekání na Kokota. Punková divadelní formace Maso Krůtí uvádí nové absurdní drama
Upřímné, vtipné i trochu patetické, takové je čekání na toho pravého. Ve své nové inscenaci to tvrdí ženský generační soubor Maso krůtí, který pro svůj nový divadelní počin zvolil provokativní titul Čekání na Kokota. Explicitně tak odkazuje ke svému inspiračnímu zdroji, kterým je slavné Beckettovo Čekání na Godota.
Jak jako Němka vnímáte vliv, který tyto události měly na česko-německé vztahy? I to je ostatně otázka, kterou ve své knize kladete.
Myslím si, že vliv těchto událostí je patrný a živý dodnes. Ve východní Evropě se o nich po čtyřicet let nemluvilo. Tím se tyto zkušenosti zapouzdřily, zůstaly skryté za zdí tíživého mlčení. My o této zkušenosti ale potřebujeme mluvit, potřebujeme se za to, co se dělo, omluvit, a potřebujeme to taky odpustit. Jedině tak se totiž minulost může uvolnit, uzdravit. Ticho není dobré, ticho plodí strach.
Na veřejné prezentaci vaší knihy jste zmínila, že Němci nejsou v současné chvíli příliš nakloněni otvírání těchto témat, že je vnímají jako uzavřenou historii. Co si o tom myslíte?
Já osobně vnímám, že tato kapitola historie se zdaleka neuzavřela, proto také cítím potřebu o ní mluvit, psát. Většina z nás Němců jsme potomky mlčení, většina z nás neví, co naši rodiče a prarodiče dělali za války. Naši předkové o tom s námi nemluvili. A toto mlčení, toto nevědomí v nás působí a rozeznívá trauma, jehož kořeny neznáme. Musíme je poznat, abychom byli schopni žít dobrý, zdravý, smysluplný život. To, že poznáme pravdu sami o sobě nám také zabrání opakovat historii.
Pražské mosty. Galerie architektonických skvostů pod širým nebem
Praha je nejenom město věží, ale také mostů. V Mozaice jsme se vydali po proudu Vltavy, abychom připomenuli historii i význam některých z nich. Desetidílným seriálem od Železničního mostu až k mostu Libeňskému provází historikové architektury, Lukáš Beran a Richard Biegel.
Jak vnímáte přístup nás Čechů k těmto historickým událostem? Udělali jsme dost proto, abychom naše přečiny ve vztahu k Němcům odčinili?
Myslím si, že z iniciace české strany proběhla řada veřejných akcí, seminářů a konferencí, na kterých se toto téma otevíralo a řešilo. Ne každý se s tím ale srovnal, i dnes slyšíme na adresu odsunu sudetských Němců nejrůznější komentáře, a to i z nejvyšších politických míst. Faktem je, že Češi a Němci zůstávají historicky úzce propojeni. Jedna má česká přítelkyně říká: každá rodina, kterou znám, má svůj příběh s Němci. A já věřím tomu, že je to pravda.
Ve vaší knize je kromě potřeby nalezení vlastní identity a kořenů přítomná i bytostná potřeba najít Boha. Jak významnou roli ve vaší knize hraje toto téma?
Zcela zásadní. Při psaní jsem totiž přemýšlela především o jedné věci: Jak můžeme odpustit? A jak nám může být odpuštěno? A co v nás může proces odpuštění motivovat? Myslím si, že důležité je projevit lítost, vnitřně pocítit potřebu omluvit se za činy, kterých jsme se na druhých dopustili. Jakmile se člověk postaví před Boha a požádá o odpuštění, věřím, že je mu odpuštěno, přestože minulost už nemůže vrátit, přestože své činy nemůže vzít zpět. Věřím, že se to neděje jen v nějaké imaginární rovině, ale opravdu. Že toto odpuštění se stává skutečností.
