Když klec je pořád na spadnutí. Z korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany

03797162.jpeg
03797162.jpeg

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

„Věčné skrývání, uskrovňování a ne-žití mi už zalézá za nehty,“ píše Antonín Přidal v září 1977 Janu Zábranovi. Rozhlasové pásmo z dopisů dvou zakázaných autorů o literatuře, překládání a životě poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Pod názvem Když klec je pořád na spadnutí vydal editor Jiří Opelík roku 2018 v nakladatelství Torst vzájemnou korespondenci Antonína Přidala (1935–2017) a Jana Zábrany (1931–1984). Kniha obsahuje celkem 164 dopisů, a tak bylo nutné pro hodinový rozhlasový pořad vybrat jen některé z nich. A to přesto, že Přidal k chystané edici Opelíkovi napsal, že „celek má svou výpovědní hodnotu, a zřejmě větší, než kdyby se z něj vybraly jen ‚extra' pasáže.“

Milý Honzo, umřels, nebo co? Budu 18. června v Praze, nechceš přijet do města na kus řeči?
Antonín Přidal

Oba korespondenční partneři si dopisy mezi Brnem a Prahou vyměňovali od roku 1963 – první dopis začíná překvapivě: „Milý Honzo, umřels, nebo co? Budu 18. června v Praze, nechceš přijet do města na kus řeči?“ Dobře si rozuměli, v roce 1975 Přidal Zábranovi píše: „To víš, že bych tě rád viděl, protože se s tebou nemusím o nic hádat.“

Oba měli bohaté zkušenosti čtenářské, autorské i překladatelské. A taky podobný pohled na dobu, kterou žili, na její marasmus. Psali si především o literatuře, o literárním provozu, o svých oblíbených autorech, které právě četli nebo překládali. Soukromých zpráv je méně, ale překvapí, jak často čteme o stresu, úzkosti a zdravotních potížích. Vlastně nepřekvapí, známe to třeba z korespondence mezi Oldřichem Mikuláškem a Jaroslavem Seifertem i jinými autory, kteří před rokem 1989 patřili k zakázaným. Také Přidal a Zábrana měli zásadní problémy s publikováním a z toho vyplývající existenční starosti. V září 1977 Antonín Přidal Janu Zábranovi píše: „Uhájit dosavadní způsob života znamená uhájit živobytí, tj. něco jiného než život. Věčné skrývání, uskrovňování a ne-žití mi už zalézá za nehty. Zvláště když je mám před sebou jako vyhlídku na nejbližší roky.“

Zábrana nežil v izolaci, jeho žena Marie pracovala v redakci Odeonu. O to lepší zprávy ze zákulisí v té době vysoce problematické nakladatelské práce však Zábrana měl. I proto se navzájem podporovali a povzbuzovali.

Překladatelská práce je podceňována i dnes, i když nikoli z důvodu potlačování svobodné tvorby. Také proto je důležité se do těchto dopisů začíst nebo zaposlouchat.

Připravila: Alena Blažejovská
Režie: Radim Nejedlý
Natočeno v brněnském studiu Českého rozhlasu.