Servírky, které kromě burgerů prodávají v baru u dálnice taky pohledy do svého výstřihu. Osmdesátkové počítače soupeřící v šachách. Dospívající hrdinové a hrdinky bez kariérních ambicí. To jsou hrdinové amerického nezávislého režiséra Andrewa Bujalského, který se představuje v rozhovoru.
Americký režisér Andrew Bujalski je někdy označovaný za „kmotra mumblecoru“ díky svým prvním filmům Funny Ha Ha a Vzájemné porozumění, které pomohly vytvořit označení pro skupinu filmů o hledajících se mladých Američanech. Rozhovor vznikl na karlovarském filmovém festivalu, kam Bujalski přivezl svoji novinku Holky sobě. Ta se odehrává v restauraci u dálnice, kde servírky zákazníky obsluhují s velkými výstřihy a minisukněmi. Bujalski ukazuje, jak se s tímto každodenním konzumním sexismem vyrovnává manažerka Lisa a její tým.
Část rozhovoru o texaském americkém nezávislém filmu, mumblecoru, „breastaurantech“, ženských tématech pohledem mužského režiséra a dalších tématech si můžete přečíst. Celý rozhovor z pořadu Reflexe poslouchejte v audiozáznamu.
Už od vašeho debutu Funny Ha Ha (2003) vás zajímají postavy, které jsou chytré a sympatické, ale na kariéře jim pramálo záleží. I když je okolí do nějakých ambicí tlačí, vaši hrdinové odmítají vnímat profesní růst jako životní prioritu…
Říkám si, že jste právě popsal mě samotného nebo lidi, které mám rád a které obdivuji. Mé poslední filmy se odehrávaly na různých pracovištích, a zaměstnání jako téma v nich určitě také najdeme. Je ale pravda, že žádný se nevěnoval lidem příliš zaměřeným na kariéru. Taková ctižádost v sobě nenese příslib poutavého příběhu. Vždycky jsem se raději soustředil na osobní než profesní touhy a potřeby mých hrdinů.
Váš první film, Funny Ha Ha má ještě jedno prvenství – poprvé se v souvislosti s ním začalo mluvit o takzvaném mumblecoru. Tahle vlna zasáhla jak americkou, tak později i evropské kinematografie a nabízí se otázka, jak v tomto ohledu vidíte váš debut? Dnes, zpětně, to znamená o 16 let později?
Osobně jsem se v tomhle hnutí nijak neangažoval. Status Funny Ha Ha jako mumblecorové klasiky zpětně chápu spíš jako snahu snímek někam zahrnout, přisoudit mu pevné místo v rámci nějaké vytvořené kategorie. Podle mě šlo spíš o náhodu. Svoje rané snímky mám strašně rád a vnímám je hlavně jako osobní filmy. Mohu tedy mluvit jen za ně, a za (tehdy) mladé lidi, co na nich pracovali. Zda a jak moje filmy zapadají do širšího kulturního kontextu, to bych nechal na zhodnocení jiných.
Vaše Počítačové šachy se odehrávají v 80. letech na šachovém turnaji, kde proti sobě hrají nejnovější šachové počítačové programy. Co vás k tomuhle námětu přivedlo?
Počítačové šachy patří k mým nejpodivnějším filmům, ale jeho natáčení bylo nesmírně zábavné. Film jsme nasnímali na staré analogové videokamery, které od konce 70. let nikdo nepoužíval. (…) Samotné téma je taky časově ukotvené, protože dnes už je umělá inteligence na takové úrovni, že s přehledem porazí i nejlepšího šachistu na světě; nicméně před víc jak 20 lety se podobné programy teprve vyvíjely. Šlo o moc zábavný tvůrčí proces, na který je radost vzpomínat; ale taky odvážný, protože jsme neustále riskovali. Doufám, že aspoň něco z toho tvůrčího dobrodružství se nám povedlo přenést na filmové plátno.
Holky sobě pojednávají o jednom výrazně americkém fenoménu. Příběh se totiž odehrává ve sport baru u dálnice. Hledal jsem, jak se takovému podniku v Americe říká. Vypadla na mě označení jako „breastaurant“, „sport bar s křivkami“ nebo bar „Prostřihy a výstřihy“; a spousta dalších. S jakým prostředím máme tu čest?
Česká kina promítají americký film James White, který vyhrál Cenu diváků na festivalu Sundance a Zvláštní uznání poroty na festivalu v Locarnu. Režisér a producent Josh Mond z kolektivu Borderline Films v něm sleduje titulního mladíka, který vede nevázaný život plný alkoholu, ale zároveň se musí vyrovnávat s blížící se smrtí své matky, která má rakovinu.
Jde o fenomén spojený hlavně s řetězcem Hooters, který funguje už od 80. let. Hooters určitě znáte, jednu pobočku máte v Praze, i když jsem se dozvěděl, že cílí spíš na turisty. V restauracích tohoto typu pracují hlavně mladé, fyzicky atraktivní ženy, oblečené v krátkých šortkách a těsných tričkách. Okukování servírek tak představuje neoddělitelnou součást posezení v takovém podniku. Přitom nejde o otevřeně sexualizovanou zábavu jako třeba ve striptýzovém baru. Zatímco striptýzový klub nabízí přímé uspokojení touhy po erotické podívané, pak to, co se odehrává například v Hooters, se skrývá pod povrchem a je mnohem perverznější. (…) Hlavní postavou mého filmu je Lisa, manažerka jedné pobočky. Líbila se mi představa vedoucí, která se celý podnik snaží držet v optimistickém duchu, vidět ho v co nejlepším světle a dostat z něj to nejlepší. Na jednu stranu si uvědomuje všechny negativní rysy – jak jsou servírky vystavené pohledům jako nějaké vizuální atrakce – na stranu druhou se nad to snaží povznést a držet svou pobočku spíš v rodinném duchu. Od Lisy jsem pokračoval dál k zaměstnancům a zaměstnankyním, které o podniku mají jiné představy; a nakonec jsem přihodil různé zákazníky. Snažil jsem se na tohle místo nahlížet z odlišných úhlů pohledu a každý z nich přisoudit jiné postavě.
Takže můžeme říct, že prostřednictvím Lisy film pojednává o nutnosti starat se jeden o druhého. Lisa vůči jednotlivým dívkám vystupuje jako matka a snaží se jednat fér v prostředí, které ale vůbec fér není, protože jde o machistický podnik, který prodává občerstvení spolu s pohledem na spoře oděné dívky.
Ano, tak bych to shrnul. Lisa se snaží být ke každému milá a vždycky jednat vstřícně. Ale kvůli povaze svého pracovního prostředí, které jen odráží celkové nastavení společnosti, vyvolává její postoj další a další problémy. Takhle jsem film vnímal od začátku – jako příběh nevyléčitelné optimistky, kterou neustále sráží prostředí, ve kterém se pohybuje. Ale důležitou otázku pro mě představuje udržitelnost a smysl takového přesvědčení. Když každý Váš dobrý úmysl vyletí do povětří, kdy se přestanete snažit věci zlepšovat? A tahle idea podle mně celý film pohání.
Spike Lee smíchal policejní thriller s nádechy absurdního humoru a břitké satiry. Vytvořil jeden ze svých nejkomplexnějších a nejpodnětnějších snímků.
Režisérka, která se autem toulá po Státech a nachází drobné příběhy se silnou atmosférou. To je Kelly Reichardt. V Praze probíhá retrospektiva jejích filmů nazvaná ...
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
