Když doba vymknutá z kloubů šílí
Nový celovečerní film Jana Švankmajera Šílení uvozuje krátký projev režiséra - říká v něm, že chtěl vytvořit horor bez valných uměleckých ambicí, v němž by řešil dva extrémní protiklady ve vedení blázince: buď naprostou svobodu chovanců, nebo vše si podmaňující trestající represi. A dodává, že nejhorší je naše současnost, která slučuje to nejhorší z obou systémů.
Ačkoli příběh vykazuje historickou zakotvenost (v reáliích, kostýmech, kočárech, jimiž se postavy dopravují), je tato zakotvenost prezentována jako souběžná s nynější civilizací. Stačí, abychom z víceproudé autostrády odbočili na polní cestu, a rázem se ocitneme tak říkajíc mimo čas a prostor, v jiném světě.
Mezi jednotlivé hrané výjevy režisér vřazuje animované vsuvky, v nichž vévodí pohybující se jazyky a kusy masa (ale i jiné tělesné orgány, například mozek), překonávající nejrůznější překážky: vylézají z nádob, vynořují se ze spárů zdi, z útrob sochy, zalézají do zvířecích lebek, spatříme je namísto kanárka zavřené v ptačí kleci, dokonce vystupují na loutkovém divadle s rychle se vyměňujícími kulisami. Jenže animovaná složka se tu stává pouhým bizarním doplňkem.
Švankmajer své výlučné, tragikomické vyprávění opatřil silně tezovitým akcentem: zkoumá obě vyhrocené polohy v přístupu k "bláznění". Přiznává přitom inspiraci jak dílem amerického spisovatele Edgara A. Poea, tak proslulého francouzského markýze de Sade, jehož rouhačské myšlenky jsou zde dokonce obsáhle citovány. Jakýmsi katalyzátorem dění se tu stává v řeči zadrhávající prosťáček Jean (Pavel Liška), mladík zvláště při psychickém vypětí sužovaný strašlivými sny. Zatímco charismatický, jistě i manipulativní markýz (Jan Tříska jej obdařil výlučností, vtělenou zejména do znenadání utínaného smíchu) jej respektuje v celé jeho přirozenosti, ředitel blázince (Martin Huba), jemuž pomohl k návratu do funkce, v něm naopak shledává pacienta, na němž hodlá aplikovat sadistické ozdravné pokusy.
Švankmajer se vyhýbá obhajobě toho či onoho přístupu, i když dává najevo, že tvrdá represe je zvrácenější než jakkoli zhýralá a vnucující se svoboda. Snadno zjistíme zálibu v "šílenostech", ve výstředních motivacích i činech (a spravedlivě rozděluje jejich výskyt). Markýz se oddává orgiím, náboženskému rouhání, pohoršlivému, manipulativnímu chování, zastánci "tvrdé ruky" si počínají podobně: vedle brutálních trestů můžeme obdivovat prazvláštní sexuální pomůcku, byť ji nikdy nespatříme.
Šílení nezužitkovalo nabízející se možnosti, protože Švankmajer odmítl obvyklá žánrová klišé. Vyvolávání děsu vykazuje parodické podtexty, podpořené frázemi a proklamacemi. Mocenské mechanismy jsou popisovány strnule, což účinně podporuje i druh archaického hudebního doprovodu, využívajícího produkci (pouťových) hudebních automatů v jejich odosobněném provedení, znějí starobylé gramofonové nahrávky ve výrazném nástrojovém i interpretačním zúžení.
Dlužno doplnit, že jiné výpravy vedené v minulosti do obdobných lovišť dopadly uspokojivěji. Weissova hra i Reiszův film Marat-Sade rovněž rozpřádá diskuse politické a filozofické disputace, Xhonneuxovo do zvířecí podoby stylizované podobenství Markýz též řeší otázku svobody v zamřížovaném příbytku. Švankmajer však své teze zpodobňuje těžkopádně, v inscenačním pojetí ploše a vypravěčsky rozvlekle. Z filmu se totiž vytratila u jeho prací dosud vždy přítomná surreální hravost.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
