Když doba vymknutá z kloubů šílí

23. listopad 2005

Nový celovečerní film Jana Švankmajera Šílení uvozuje krátký projev režiséra - říká v něm, že chtěl vytvořit horor bez valných uměleckých ambicí, v němž by řešil dva extrémní protiklady ve vedení blázince: buď naprostou svobodu chovanců, nebo vše si podmaňující trestající represi. A dodává, že nejhorší je naše současnost, která slučuje to nejhorší z obou systémů.

Ačkoli příběh vykazuje historickou zakotvenost (v reáliích, kostýmech, kočárech, jimiž se postavy dopravují), je tato zakotvenost prezentována jako souběžná s nynější civilizací. Stačí, abychom z víceproudé autostrády odbočili na polní cestu, a rázem se ocitneme tak říkajíc mimo čas a prostor, v jiném světě.

Mezi jednotlivé hrané výjevy režisér vřazuje animované vsuvky, v nichž vévodí pohybující se jazyky a kusy masa (ale i jiné tělesné orgány, například mozek), překonávající nejrůznější překážky: vylézají z nádob, vynořují se ze spárů zdi, z útrob sochy, zalézají do zvířecích lebek, spatříme je namísto kanárka zavřené v ptačí kleci, dokonce vystupují na loutkovém divadle s rychle se vyměňujícími kulisami. Jenže animovaná složka se tu stává pouhým bizarním doplňkem.

Jan Tříska v roli markýze

Švankmajer své výlučné, tragikomické vyprávění opatřil silně tezovitým akcentem: zkoumá obě vyhrocené polohy v přístupu k "bláznění". Přiznává přitom inspiraci jak dílem amerického spisovatele Edgara A. Poea, tak proslulého francouzského markýze de Sade, jehož rouhačské myšlenky jsou zde dokonce obsáhle citovány. Jakýmsi katalyzátorem dění se tu stává v řeči zadrhávající prosťáček Jean (Pavel Liška), mladík zvláště při psychickém vypětí sužovaný strašlivými sny. Zatímco charismatický, jistě i manipulativní markýz (Jan Tříska jej obdařil výlučností, vtělenou zejména do znenadání utínaného smíchu) jej respektuje v celé jeho přirozenosti, ředitel blázince (Martin Huba), jemuž pomohl k návratu do funkce, v něm naopak shledává pacienta, na němž hodlá aplikovat sadistické ozdravné pokusy.

Švankmajer se vyhýbá obhajobě toho či onoho přístupu, i když dává najevo, že tvrdá represe je zvrácenější než jakkoli zhýralá a vnucující se svoboda. Snadno zjistíme zálibu v "šílenostech", ve výstředních motivacích i činech (a spravedlivě rozděluje jejich výskyt). Markýz se oddává orgiím, náboženskému rouhání, pohoršlivému, manipulativnímu chování, zastánci "tvrdé ruky" si počínají podobně: vedle brutálních trestů můžeme obdivovat prazvláštní sexuální pomůcku, byť ji nikdy nespatříme.

Animovaným vsuvkám vévodí pohybující se jazyky a kusy masa

Šílení nezužitkovalo nabízející se možnosti, protože Švankmajer odmítl obvyklá žánrová klišé. Vyvolávání děsu vykazuje parodické podtexty, podpořené frázemi a proklamacemi. Mocenské mechanismy jsou popisovány strnule, což účinně podporuje i druh archaického hudebního doprovodu, využívajícího produkci (pouťových) hudebních automatů v jejich odosobněném provedení, znějí starobylé gramofonové nahrávky ve výrazném nástrojovém i interpretačním zúžení.

Dlužno doplnit, že jiné výpravy vedené v minulosti do obdobných lovišť dopadly uspokojivěji. Weissova hra i Reiszův film Marat-Sade rovněž rozpřádá diskuse politické a filozofické disputace, Xhonneuxovo do zvířecí podoby stylizované podobenství Markýz též řeší otázku svobody v zamřížovaném příbytku. Švankmajer však své teze zpodobňuje těžkopádně, v inscenačním pojetí ploše a vypravěčsky rozvlekle. Z filmu se totiž vytratila u jeho prací dosud vždy přítomná surreální hravost.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.