Když doba vymknutá z kloubů šílí

23. listopad 2005

Nový celovečerní film Jana Švankmajera Šílení uvozuje krátký projev režiséra - říká v něm, že chtěl vytvořit horor bez valných uměleckých ambicí, v němž by řešil dva extrémní protiklady ve vedení blázince: buď naprostou svobodu chovanců, nebo vše si podmaňující trestající represi. A dodává, že nejhorší je naše současnost, která slučuje to nejhorší z obou systémů.

Ačkoli příběh vykazuje historickou zakotvenost (v reáliích, kostýmech, kočárech, jimiž se postavy dopravují), je tato zakotvenost prezentována jako souběžná s nynější civilizací. Stačí, abychom z víceproudé autostrády odbočili na polní cestu, a rázem se ocitneme tak říkajíc mimo čas a prostor, v jiném světě.

Mezi jednotlivé hrané výjevy režisér vřazuje animované vsuvky, v nichž vévodí pohybující se jazyky a kusy masa (ale i jiné tělesné orgány, například mozek), překonávající nejrůznější překážky: vylézají z nádob, vynořují se ze spárů zdi, z útrob sochy, zalézají do zvířecích lebek, spatříme je namísto kanárka zavřené v ptačí kleci, dokonce vystupují na loutkovém divadle s rychle se vyměňujícími kulisami. Jenže animovaná složka se tu stává pouhým bizarním doplňkem.

Jan Tříska v roli markýze

Švankmajer své výlučné, tragikomické vyprávění opatřil silně tezovitým akcentem: zkoumá obě vyhrocené polohy v přístupu k "bláznění". Přiznává přitom inspiraci jak dílem amerického spisovatele Edgara A. Poea, tak proslulého francouzského markýze de Sade, jehož rouhačské myšlenky jsou zde dokonce obsáhle citovány. Jakýmsi katalyzátorem dění se tu stává v řeči zadrhávající prosťáček Jean (Pavel Liška), mladík zvláště při psychickém vypětí sužovaný strašlivými sny. Zatímco charismatický, jistě i manipulativní markýz (Jan Tříska jej obdařil výlučností, vtělenou zejména do znenadání utínaného smíchu) jej respektuje v celé jeho přirozenosti, ředitel blázince (Martin Huba), jemuž pomohl k návratu do funkce, v něm naopak shledává pacienta, na němž hodlá aplikovat sadistické ozdravné pokusy.

Švankmajer se vyhýbá obhajobě toho či onoho přístupu, i když dává najevo, že tvrdá represe je zvrácenější než jakkoli zhýralá a vnucující se svoboda. Snadno zjistíme zálibu v "šílenostech", ve výstředních motivacích i činech (a spravedlivě rozděluje jejich výskyt). Markýz se oddává orgiím, náboženskému rouhání, pohoršlivému, manipulativnímu chování, zastánci "tvrdé ruky" si počínají podobně: vedle brutálních trestů můžeme obdivovat prazvláštní sexuální pomůcku, byť ji nikdy nespatříme.

Animovaným vsuvkám vévodí pohybující se jazyky a kusy masa

Šílení nezužitkovalo nabízející se možnosti, protože Švankmajer odmítl obvyklá žánrová klišé. Vyvolávání děsu vykazuje parodické podtexty, podpořené frázemi a proklamacemi. Mocenské mechanismy jsou popisovány strnule, což účinně podporuje i druh archaického hudebního doprovodu, využívajícího produkci (pouťových) hudebních automatů v jejich odosobněném provedení, znějí starobylé gramofonové nahrávky ve výrazném nástrojovém i interpretačním zúžení.

Dlužno doplnit, že jiné výpravy vedené v minulosti do obdobných lovišť dopadly uspokojivěji. Weissova hra i Reiszův film Marat-Sade rovněž rozpřádá diskuse politické a filozofické disputace, Xhonneuxovo do zvířecí podoby stylizované podobenství Markýz též řeší otázku svobody v zamřížovaném příbytku. Švankmajer však své teze zpodobňuje těžkopádně, v inscenačním pojetí ploše a vypravěčsky rozvlekle. Z filmu se totiž vytratila u jeho prací dosud vždy přítomná surreální hravost.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?