Kdysi jsme se vešli do jedné telefonní budky

24. duben 2003

Hostem pražského festivalu spisovatelů byl i izraelský prozaik a esejista Amos Oz, nositel izraelské státní ceny za literaturu. V českém překladu se objevila řada jeho knih (Fima, Černá skříňka, Panter ve sklepě, Až do smrti). Rád jezdí do Prahy a často zde publikuje i své politické eseje. Nedávno u nás vyšel výbor Ozových statí Mír, láska a kompromis. Zejména třetí podstatné jméno z titulu knihy je pro autora velmi důležité.

Píšu buď o lidech, kteří se naučili dělat kompromisy, nebo o fanaticích. Kompromisům fandím, podle mě jsou nezbytné. Přitom má kompromis špatnou pověst, zejména mezi mladými evropskými idealisty. Mnoho lidí jej vnímá pejorativně - jako oportunismus, zbabělost, dokonce zradu. Ale pro mě je synonymem života. Tam, kde je možný kompromis, tam má život naději, zatímco fanatismus znamená smrt.

Izraelský spisovatel Amos Oz

Jste pro kompromis i při řešení izraelsko-arabského konfliktu?

Jinak to ani nepůjde, vždyť ten konflikt není střetem spravedlnosti a bezpráví, ale pravdy s pravdou, či chcete-li dobra s dobrem, protože oba národy mají nárok na svůj stát. Nerad bych, aby jaksi shakespearovsky zvítězila jen jedna spravedlnost a na scéně zůstala spousta mrtvol. Dávám přednost čechovovskému finále - nikdo necítí žádné velké štěstí, všichni jsou nějak zklamaní, ale - živí.

Připouštíte, že kompromis může být pro všechny nepříjemný, je tedy vůbec šance, že na něj obě strany někdy přistoupí?

Myslím, že je. Obě strany si stále víc uvědomují, že je třeba se dohodnout. Lidé sice neradi, ale přece jen tuto myšlenku postupně přijímají, rozhodně uvažují jinak než před lety. Bude to dlouhé a těžké, ale stane se to.

Říkáte dlouhé - kdy tedy?

Nejsem prorok, nevím, jak dlouho to bude trvat, ale jedno vím: Časový horizont politiků, kteří říkají "Nikdy!", je často sotva šest měsíců, nanejvýš šest let.

Z čeho čerpáte svůj optimismus?

Dřív jsme se my, zastánci mírového řešení, pohodlně vešli do jedné telefonní budky, zatímco nyní - tvrdí to výzkumy - je pro něj už 75 procent Izraelců i palestinských Arabů.

Jenže v Izraeli udává tón Šaronova politika, a ta mírovému procesu příliš neprospívá.

Šaron i Arafat mají velmi podobnou mentalitu i postoje, jsou to dvě strany jedné mince. A ještě něco mají společné - jsou to muži minulosti. Někdy je nazývám jedním jménem: Šarafat. Izraelský a palestinský lid si zaslouží lepší vůdce.

Vždy když se začne mírovému procesu trochu dařit, zmrazí jej teroristické akce.

Palestinský terorismus je samozřejmě něco strašného, protože je namířen proti nevinným lidem. Vyrůstá z fanatismu a zdaleka to není jen arabská nebo palestinská záležitost. Objevuje se všude, protestuje proti čemukoli, možná je ho kus v každém z nás. Fanatik se vás nejdřív snaží změnit, a když to nejde, zabije vás. Vegetariáni by vás snědli zaživa, že konzumujete maso, bojovníci proti kouření by vás upekli, že si před nimi zapálíte, pacifisté vás klidně zastřelí, protože nevyznáváte jejich víru. A to už je teror. Fanatismus je nebezpečný ve všech podobách, ten nalevo i ten napravo.

Co dělat s islámským terorismem?

Žádný fanatismus nelze zničit silou. Podle mě je jediná cesta, jak ho dostat pod kontrolu: podpora umírněných sil. V tomto případě tedy podporovat umírněný islám. A mám ještě jeden recept - humor. Nejsem si jist, zda věřím v Mesiáše, ale přijde-li, bude určitě vyprávět anekdoty a dívat se na svět s nadhledem. Ale to bych v Praze - metropoli humoru - snad ani nemusel vyprávět.

autor: ap
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.