Kdyby muži přenechali skladatelkám dominantní pozici, nic by nechybělo. Rok české hudby a jeho komponující ženy
Znám jednu dívku 8: Lenka Nota s hlavou v oblacích a nohama ve špinavé realitě
Její hudbou se stále proplétají dramatické obrazy, divadlo patří ke skladatelce Lence Notě od jejích začátků. Se scénáristkou Olgou Sommerovou napsala operu věnovanou Boženě Němcové, s jejíž životní situací se cítí částečně spřízněná.
„Na složenky se musí vydělat něčím jiným než kompozicí,“ říká Lenka Nota, která pracuje v administrativě vídeňské hudební univerzity. Občas se při tom zničehonic vynoří v nějakém větším hudebním projektu nebo napíše operu a zase někam zmizí.
Čtěte také
Nota se na hudební scéně pohybuje od začátku 90. let, ale zároveň se zdá, jako by byla pořád někde schovaná.
Nechce se srovnávat s Boženou Němcovou, ale v osobním životě s ní vnímá řadu paralel. Při práci na dokumentární opeře Jsem kněžna bláznů, věnované spisovatelčiným osudům, žila skladatelka sama s dcerou a musela se v zahraničí postavit na vlastní nohy. Rozpor mezi potřebou tvořit a starostmi o domácnost byl jedním z témat, která ji se spisovatelkou sbližovala.
Čtěte také
Smysl pro divadlo rozvíjela Nota pod vedením režisérky Evy Tálské v brněnském Studiu Dům při Divadle Husa na provázku. Hodně pro ni znamenaly začátky u cimbálu: při improvizacích se probouzela její chuť skládat, která ji nakonec přivedla až ke studiu kompozice u Františka Emmerta. Ovlivnilo ji ale také osobní setkání s americkou avantgardistkou Meredith Monk.
V profilovém rozhovoru z volného cyklu Znám jednu dívku, věnovaného skladatelkám v Roce české hudby, zazní od Lenky Noty kompozice Pteleas’s Dance, pátý obraz opery Jsem kněžna bláznů, Agnus Dei a Cantilena Aeaeae.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
