Kde se v lidech bere zlo? Na to jsem zatím nepřišel, říká výtvarník Jiří Sozanský

Odpor proti všem formám násilí, ideologickému útlaku a pošlapávání lidských práv představují pilíře celoživotní tvorby Jiřího Sozanského. Nekonformní umělec a člověk vyhraněných názorů své postoje nejčastěji reflektoval formou multimediálních projektů, které realizoval na místech poznamenaných civilizační sebedestrukcí. Koncentrační tábor Terezín, valdická věznice nebo města ve válečné Bosně a Hercegovině jsou jen některými z nich.

Zápas mezi lidským jedincem a mechanismy zla

Čtěte takéRozhlasovou kompozici z knihy Magor dětem a z vězeňské korespondence Ivana Martina Jirouse poslouchtejte on-line do 7. 4. 2018

Svůj aktuální projekt Dům strach vytvořil v prostoru někdejší ženské věznice ve španělské Segovii. Na velkoformátových malbách ztvárnil osudy čtyř obětí československé komunistické totality: katolického básníka Jana Zahradníčka, undergroundového básníka Ivana Martina Jirouse, literárního teoretika Záviše Kalandry a právničky Milady Horákové. „Těmto osobnostem se věnuji průběžně posledních 15 let. Nabídka z Českého centra v Madridu přišla právě ve chvíli, kdy jsem dokončil další část projektu na toto téma. Dlouhodobě sleduji španělskou historii a kulturu a chtěl jsem místnímu publiku naopak zprostředkovat vhled do podstatné etapy moderní české historie,“ okomentoval Jiří Sozanský vznik své nejnovější výstavy ve vltavském ArtCafé.

8 fotografií

I v Domě strachu se ozývají Sozanského celoživotní témata: „V práci Jiřího se témata v čase přirozeně proměňují, ale jedno stále zůstává: moment odkrývání podstaty zápasu mezi lidským jedincem a děsivými mechanismy mocenského zla. Situace člověka, který se ocitá v krajině civilizační devastace,“ vysvětlil kurátor výstavy Richard Drury. Na otázku, jak v Domě strachu Sozanský navázal na své předchozí projekty, pak dodal.

„Podstatou současného projektu v Segovii je princip uvězněného člověka, ale ne v doslovném, ale metaforickém smyslu slova. Je výrazem situace, kdy se člověk nachází ve stavu duševní, myšlenkové, mravní stísněnosti. Takový stav představují osudy čtyř českých osobností, které ve strašidelném prostoru totality lidsky i názorově obstály. Dům strach ale není jen o individuálních osudech. Je zároveň obrazem celé společnosti, která trpí perzekucí, represí a intolerancí.“

Ženská věznice je zhmotněním represe

Čtěte takéMilada. Povrchně líbivý pomník Miladě Horákové

Prostředí věznice, kde byly v letech 1947 – 1956 za represí Francova režimu vězněny „ideologicky nežádoucí ženy“ a v letech 1970 – 1976 mužští političtí vězni, hrála pro autory výstavy prvořadou roli. Do vybraných cel o velikosti 2x4 metry čtvereční Sozanský s Drurym nainstalovali velkoformátové malby, ve kterých výtvarník zkombinoval techniku akrylu s úryvky textů Jana Zahradníčka a Ivana Martina Jirouse. „Sama architektura věznice pro nás byla zhmotněním represe. Přestože jsme nepracovali s konkrétními prvky španělské historie, věříme, že dialog mezi Jirkovou tvorbou a španělským reálným, historickým prostředím bude velmi silný,“ dodává Drury. Malby by podle Druryho měly zapůsobit především díky autenticitě, která je pro Sozanského výtvarný výraz typická.

Richard Drury a Jiří Sozanský|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

„Autentické umění je vždy osobní konfesí, projevem jedinečného života. Na druhé straně, u těch největších umělců je v něm vždy obsažen moment významového přesahu, moment univerzality. V tomto projektu vyplývá ze čtyř konkrétních českých osudů. Nejde ale jen o reflexi dějin, jde o živou, aktuální lidskou výpověď,“ říká Drury.

Orwell to trefil přesně

Čtěte takéSkvělý nový svět v Dox ukázal, jak současnost mnohonásobně překonala včerejší chmurné vize

I v Domě strachu se Jiří Sozanský nechal podobně jako ve většině svých předchozích projektů inspirovat kultovním románem 1984 George Orwella: „S Orwellovým nestárnoucím textem jsem se poprvé setkal roku 1983 v podobě samizdatu. Byl jsem fascinován, jak přesně Orwell formuloval, co jsme v komunistické totalitě zakoušeli a prožívali. K jeho románu jsem se nikdy v životě nepřestal vracet, protože jsem měl potřebu neustále si dovysvětlovat, co se stalo a proč.“

Nepřestanu, dokud budu mít sílu pracovat

Na místa spjatá s totalitním terorem a brutalitou se Jiří Sozanský vrací po celý život. Přestože ve své tvorbě soustavně zkoumal a reflektoval mechanismy zla a ptal se po podstatě všech možných forem násilí a útlaku, kořen zla v člověku se mu zatím najít nepodařilo: „Zatím jsem na to nepřišel, ale snažím se tomu porozumět alespoň z částí. A nepřestanu, dokud budu mít sílu pracovat.“

Logo|foto:Český rozhlas

Jeho výstava ve španělské Segovii začne už 13. 4. Výstavy ale připravuje i v Česku. V listopadu 2018 v Galerii GASK otevře výstavu, kterou připravili s kurátorem Drurym k padesátému výročí úmrtí Jana Palacha. „A v listopadu 2019 si připomeneme 30 let od pádu totalitního systému. Což je výročí, které jsem si nemohl nechat ujít. Název výstavy v Obecním domě, kterou jsem původně koncipoval jako Fragmenty paměti, jsem po nedávných Parlamentních volbách v Česku přeměnil na Amnézie. Jasně totiž vidím, jak lidé v Česku postupně ztrácejí paměť,“ uzavírá Jiří Sozanský.

Celý záznam pořadu včetně dalších hostů a skladeb českých i zahraničních hudebníků, kteří v brzké době vystoupí v Česku, a které do vysílání vybral Ondřej Bambas, si můžete poslechnout zde: