Kateřina Tučková: Koronablues kojící matky

3. duben 2020

Přečtěte si povídku české spisovatelky, psanou v izolaci.

Nepojedeš nikam, budeš doma kojit, prozpěvuju si poslední týdny každou třetí hodinu hymnu kojících matek od brněnské rockové femme fatal Muchy, zatímco se mi ve výstřihu svíjí před pár týdny narozené koroně. Pozor, neplést s koroniálem. Na rozdíl od koroňat, narozených v době pandemie, přibydou koroniálové na svět až za devět měsíců. Alespoň to tvrdí slovník moderní městské mluvy na webu čeština2.0. To je mimořádně užitečný slovník, člověk v něm najde spoustu pozoruhodných výrazů a dozví se něco o světě, v němž se zrovna nepohybuje.

Při kojení se tak učím nová slova. Koronakec, koronavirvál, koronténa, koronalypsa… každý den tu přibývá jeden čerstvý novotvar. Zalistuju o několik týdnů zpět, zvědavá, jaké slovo do slovníku přibylo se dnem narození koroněte, a kupodivu tam nacházím další výraz jako ušitý na míru mé nové životní situaci – čtěně, s možnou variantou čtěňátko čili malý čtenář. Hm, proč ne? Nejdřív pro něj ale budeme muset zachránit hroutící se knižní trh.

Ukládám syté koroně do kolébky, prohlížím stránky malých nakladatelských domů, které jsou v tomto čase ohroženy nejvíc, a objednávám několik knih. Nechám si je poslat jako balík do ruky. Zarouškovaný pošťák je vedle mého muže a učitele angličtiny jedním ze tří lidí, které v posledních dnech vídám. Ne že by mi to přišlo nějak divné. Mateřská se od současného nouzového stavu prakticky ničím neliší – řadou týdnů v nucené izolaci se vine jedno ubíjející téma, stereotyp je občas narušen záchvatem paniky, čas od času se z nedostatku sociálních kontaktů přistihnu protahovat i telefonní hovor s operátorem call centra, tuhle se mi třeba jeden snažil prodat ponožky z merino vlny ze skotských ovcí. Roušky neměl. Zato měl pár značně rizikových rodičů – otce, který na koronavirus zarputile nevěří, a matku, která je ve svých epidemiologických závěrech sice zdrženlivější, ale pouze do chvíle, než dojde na omezení styku osob, protože Maruška s Jarkou, natož Milena přece nejsou žádné osoby, ale holky z vedlejšího bloku, se kterými hrává každý čtvrtek kanastu. Minule jim tam přišla ještě Anežka udělat vlasy. Kadeřníka, co by jim doma zatřel šediny prý nevyvdaly, tak přece nemůžou dopustit, aby Anežka přišla na buben. Nebýt koronakrize, byl by to krásný příklad sousedské solidarity, poznamenala jsem, ale podle odměřeného mlčení na druhé straně drátu jsem tím operátora k náhledu na věc z té lepší stránky nepřiměla. Z obav, aby ho krajně osobní, bezpochyby monitorovaný rozhovor ještě nestál místo, jsem si nakonec několik párů vlněných ponožek koupila. Na podzim jako když najde. A aspoň zas promluvím s živým člověkem – příští týden je v balíku do ruky přinese pošťák.

S čajem pro kojící matky teď po večerech sahám po memoárech Anny Pammrové – v současné situaci je to skvělé čtení. Korespondenční přítelkyně Otokara Březiny si v roce 1899 pořídila srub ve žďáreckých lesích – mimochodem nedaleko místa, kam jsem léto co léto jezdívala tábořit na bolševikem zabavené sídlo rodiny Havlových – a skrytá ve své poustevně se oprostila nejen od tyranského manžela, ale i od všech těch malých upírů, jak nazývala domácí práce. Od povinné hrncoslužby a hadroslužby zběhla k filozofii a v tichu lesní samoty překládala Lessinga, obcovala s múzami a psala a psala a psala. Sama. Dokonale šťastná.

Takovou podobu izolace bych si dala líbit, dobrovolnou, tvůrčí, v závětří vonícího lesa, kde se člověk oprostí od přebytečných podnětů a ruchů, vyprázdní a očistí mysl, aby ji naplnil něčím z vlastní podstaty. Ale co naplat. Namísto podobně podnětného poustevničení, jaké jsem si v minulých letech dopřávala na literárních rezidencích, teď v nuceném odloučení od lidí očišťuji především pravidelně se vyprazdňující koroně a naplňuji, k čemu jsou holky na světě.

„Děti visí jak ohromný balvan na křídlech mé duše a jen kvůli nim je mně třeba se držeti nízko při zemi,“ věděla o tom své Anna Pammrová, autorka knihy úvah O mateřství a pamateřství.

Koutkem oka provinile kontroluju, jestli to koroně nezaslechlo, a v hlavě se mi přitom opět rozezní hymna kojících matek. Nepojedu nikam, na žádnou rezidenci, matka s děckem u prsu si nemůže dovolit rajzovat po nějakých literaturhausech, a nevyrazím ani na literární festivaly či knižní veletrhy, kam jsem měla toto jaro se suitou celé rodiny zavítat. K mé smůle je všechny zrušil koroneřád. Namísto toho, abych se procházela po výstavních halách mezi stánky plnými knih, se tak jako šelma lapená v kleci procházím mezi čtyřmi stěnami koronavirem zpřísněné mateřské samovazby, od kojení k přebalení a zase nanovo, s malými přestávkami ve chvílích dětského spánku, kdy ze svérázných myšlenek Anny Pammrové snovám příběh pro knihu o hrdinkách naší minulosti. A to je tak asi všechno, co teď můžu, pro všechno ostatní mám – notujíc si spolu s Muchou – útrum, útrum, útrum.

Čeští spisovatelé v izolaci. Pro Vltavu teď píší o životě v karanténě
Zavřená literární centra, zrušené besedy i veřejná čtení… I čeští spisovatelé teď tráví dny mezi čtyřmi zdmi svých domovů. Právě oni ke své práci nepotřebují křídu, razítko ani zástěru. Jenže potřebují inspiraci, potřebují sledovat svět kolem sebe, aby na něj mohli reagovat. Jak ho vidí právě teď, v tomto výjimečném období? Oslovili jsme řadu z nich, aby si poradili s tématem V izolaci. Tak, jak to umějí jen oni, tedy slovy.

autor: Kateřina Tučková

Související