Kateřina Havlíková: Africké pojetí času a úcta k předkům

26. červenec 2018
Accra, hlavní město Ghany

Charakterizovat Afriku nějak obecně snad ani nejde. Obrovský kontinent nabízí neuvěřitelně kontrastní rozdíly doslova na vzdálenostech i pouhých kilometrů.

Ať už jde o přírodu, lidnatost, vzdělanost, kulturu nebo třeba náboženství. Napadají mě jen dvě věci, které jsou vlastní snad všem Afričanům – bezbřehá společenskost a zvláštní nezodpovědnost k časovým termínům.

Říká se, že Evropané mají hodiny a Afričané mají čas. V Ghaně se také velmi často setkáte s termínem GMT – Ghana maybe time. Prostě někdy. Času dost!

Ano, v Ghaně se vám skutečně může stát, že při čekání na někoho dostanete úpal. Jak? Jednoduše. Třeba se se svými kolegy, se kterými zpracováváte společný školní projekt, domluvíte na sraz v 10 hodin. Vy přijdete v půl jedenácté s dobrým pocitem, že už jste navykli jejich tempu a tudíž stejně jako oni jdete pozdě. Jenže oni budou v této disciplíně vždy lepší, a tak zatímco vám neustále budou tvrdit, že už jsou na cestě, první z nich přijde až v půl jedné.

Fair Trade (2. díl): Ghana a kakao

Fairtradové družstvo Kuapa Kokoo (Ghana)

Určitě jste už slyšeli o tom, že fairtradová káva lépe chutná, že je "ekologičtější" a že za ni dostanou její výrobci spravedlivě zaplaceno. Co je na tom pravdy? To se budeme snažit zjistit prostřednictvím cesty do ghanského fairtradového družstva Kuapa Kokoo. V rozhovoru se taky dozvíte, jak funguje celý obchodní mechanismus týkající se kakaa. Družstvo Kuapa Kokoo navštívil Tomáš Bílý ze Společnosti pro Fair Trade.

Ona zvláštní africká nedůvěřivost k pevně daným časovým limitům a termínům se například projevovala i při zápisu předmětů v semestru. Na úvodní hodinu demokratizačních procesů v Africe přišlo zhruba 200 posluchačů. Poté, co lektor oznámil, že v průběhu celého semestru budeme psát eseje a že každé zpoždění oproti stanovenému termínu odevzdání bude trestáno srážkou bodů, se 180 posluchačů odhlásilo. Zbyli jen zahraniční studenti a čtyři odvážní Ghaňané.

V Africe prostě plyne čas trochu jinak. Ghaňané rádi žijí. Rádi zpívají, tleskají, tančí, povídají si o čemkoliv, i když nejraději asi o Bohu. Mají pocit, že kdyby spěchali, ztratili by vjem ze světa kolem. Nestíhali by sledovat, zjišťovat, poznávat. Z nedochvilnosti, tedy jejich patrně nejotravnější vlastnosti, tak možná pramení jejich naopak nejpůsobivější charakteristika – neuvěřitelný smysl pro společnost a rodinu.

Jedinec v ghanské společnosti není takřka nic. Důležitá je skupina – rodina, komunita. Ghaňané žijí veřejně, otevřeně projevují emoce a zajímají se o lidi kolem. Když jsme jednou cestovaly trotrem, což je místní velmi osobitý druh hromadné dopravy, kamarádka se dozvěděla, že jí umřel dědeček. Rozplakala se. Všichni spolucestující se jí v tu chvíli snažili nějak pomoci, aniž by kdokoliv z nich tušil, co se děje. Někdo podával vodu, někdo kapesník, jiný ji chtěl pustit k okénku, že jí vzduch udělá lépe. Dokonce jí mate – výběrčí cestovného – odpustil jízdné.

Mary Mabel Tagoe z Ghany v Leonardu

Mary Mabel Tagoe (Ghana) v ČRo Leonardo

Český rozhlas Leonardo navštívila jedna z nejvýraznějších osobností ghanského fairtradového družstva Kuapa Kokoo Mary Mabel Tagoe (53). Hostil ji magazín o světě Sedmý světadíl. V následujícím rozhovoru se dozvíte, jak v Ghaně funguje trh s její hlavní komoditou - kakaem a jak toto "ghanské zlato" ovlivňuje život obyvatel země, která je jedním z největších světových producentů kakaa.

Jednou se mi stalo, že mě takový mate chtěl ošidit. Za dvě zastávky mi řekl cenu, co normálně stojí přejezd celého hlavního města. „To není pravda, ty lžeš, vrať jí peníze!“ pustila se do něj žena vedle mě. Neposlouchal. Tak se přidali další. Těsně před tím, než jsem vystoupila, podlehl tlaku lidí kolem a peníze mi vrátil. Jen tak pro představu, bylo to v přepočtu 12 korun.

V Ghaně úplně běžně uvidíte na veřejnosti věci, o kterých se u nás dost živě diskutuje, a mnozí je třeba považují za nevhodné. Třeba kojit dítě na ulici, v prostředcích hromadné dopravy, v kostelích je úplně normální. Dítě pláče, má hlad, jak jinak ho utěšit. Děti jsou pro většinu místních na prvním místě a tak jejich potřeby a jejich uspokojení chápou všichni okolo.

A stejně jako děti jsou pro ně důležití i senioři. V Ghaně neexistují domovy pro seniory. Když lidé zestárnou, nikdo je nestrčí do ústavu. Postarat se o své rodiče a prarodiče považují Ghaňané za povinnost a dobré vychování. Kdyby své příbuzné, kteří je vychovali, odstrčili, odsoudila by je celá komunita. A bez komunity tu žít nelze.

Ghaňané, a troufám si říct, že i Afričané obecně, mají velmi silný vztah k předkům. Předkové je ukotvují v místě, čase, kultuře. Předkové představují jejich kořeny. Předkové jsou součástí jejich identity. Pouto s předky je tak silné, že některé komunity umí své generace a příbuzenské vztahy vyjmenovat i několik staletí nazpět. To je něco naprosto obdivuhodného.

Pevně doufám, že takový vztah k příbuzným, dávným předkům i společnosti Ghaňanům vydrží i nadále. Africké státy se neuvěřitelně rychle rozvíjí, globalizují se a s tím se mění i společnost. Moc si ale přeju, aby aspoň v něčem zůstala jiná, než ta západní – individualistická.