Kate McIntosh pozve diváky do své neobvyklé zvukové laboratoře na festivalu Pražské křižovatky

All Ears
All Ears

Kdo jsme my sami, a co jsme spolu? Ptá se novozélandská performerka Kate McIntosh diváků v svém představení All Ears. Do své neobvyklé zvukové laboratoře pozve publikum už dnes večer v rámci festivalu Pražské křižovatky. Kate McIntosh během představení pořizuje neobvyklé nahrávek a pokouší se o zvukový experiment, pro který využívá věci a materiály denní spotřeby.

Co předcházelo tvorbě vaší inscenace All Ears?

K tvorbě této inscenace mě přivedla má fascinace různými společenstvími a tím, jak jsou lidé schopni utvářet různorodé komunity. Takové mohou vznikat kupříkladu právě v divadle. Na začátku přicházíme do tohoto prostředí jako úplní cizinci. Ale vzápětí se mezi námi začnou utvářet vztahy. Mě zajímá právě tento moment propojení a navázání komunikace mezi lidmi, kteří se neznají a kteří se ocitnou v situaci, kdy se nějakým způsobem poznat musí. All Ears je sólo a jelikož jsem se nechtěla ve svém počínání na scéně cítit tak osaměle, rozhodla jsem se, že do interakce se mnou přizvu i diváky. Ti se tak stávají spolutvůrci představení. Ale nejedná se o žádné agresivní vtahování lidí na jeviště. To určitě ne. Naopak, chtěla jsem zachovat konvenční uspořádání hlediště a jeviště, ale s tím, že divák může ze své pozice – tedy ze své židle – určitým způsobem dění na scéně ovlivňovat. Diváci jsou pak něco jako sbor nebo orchestr, který mi svým počtem také mnohdy připomínají. A s tím se také pojí nápad, že by zvukovou složku inscenace mohli obstarat právě oni.

Jedním z výrazových prostředků inscenace All Ears je zvuk, který v inscenaci zaznamenáváte na audio techniku vy a následně s ním různě experimentujete. Co pro vás zvuk v této inscenaci znamená, co symbolizuje?

Jedním z inspiračních zdrojů pro inscenaci All Ears byla také kniha filozofa a sociologa Richarde Sennetta nazvaná Together. V této knize hovořil mimo jiné i o hudebnících v orchestru, kteří musí společně velmi pozorně naslouchat, ale zároveň si musí velmi dobře uvědomovat sami sebe a svou hru na hudební nástroj.  A tento princip individuálního bytí v kolektivu mě zaujal, protože ho chápu jako metaforu fungování společnosti a toho, jak spolu neznámí lidé mohou vycházet.

V představení se snažím prostřednictvím různých podnětů vzbudit u diváků zvědavost o sebe samotné, ale i o ostatní, kteří budou sedět kolem nich. A také po nich vyžaduji, aby pozorně naslouchali prostředí, ve kterém se nacházejí.

All Ears

Zvláště ve velkých městech, jako je i Praha, se nabízí otázka, zda kvůli neustále dorážejícím zvukům, doslova zvukovému smogu, jsme jako lidé neotupěli. Zda se naše schopnost poslouchat a analyzovat, co nám má být daným zvukem sdělováno, nevytratila. Je to také téma, která vás v All Ears zajímá?

Myslím, že to má co dočinění s komplexností a zároveň komplikovaností zvukového prostředí, které nás obklopuje. Mnohdy je tak hutné, že nemáme šanci jednotlivé zvuky odfiltrovat a podrobit důkladné analýze. A této komplexnosti se věnuji i v inscenaci All Ears, ve které všichni nasloucháme mnoha hlasům, ale také mnoha názorům a postojům k životu a ke světu. Mým cílem je hledat společně s diváky cestu ke kolektivnímu porozumění této různorodosti. Zároveň ale kladu hodně otázek, kupříkladu: kdo jsme my sami, a co jsme spolu? Co nám chybí v sobecké touze po vlastním uspokojení? Pro diváky je to určité myšlenkové cvičení. Jsou to zkrátka otázky, týkající se nás samotných a o tom, co nás spojuje.

Jak byste představila – ani nechci říci roli – ale spíše vaši pozici v této inscenaci?

Řekla bych, že jsem takovou tajemnou postavou celého dění na scéně. Zároveň jsem ale v neustálém kontaktu s publikem, které pozoruji, ale se kterým tak trochu experimentuji. Nicméně sama sebe nevynechávám z již zmiňovaného myšlenkového cvičení a stejné otázky, které publiku pokládám, pokládám i sama sobě.

A jak byste popsala prostředí, tedy scénu, ve které tomuto dotazování a experimentování dochází?

Bezprostředně poté, co vejde divák do sálu, má pocit, že je v obyčejném divadle, ve kterém je jeviště a hlediště... tedy tradiční divadelní uspořádání. Nicméně postupem času začnou diváci zjišťovat, že mají dění na scéně ve svých rukou, že ho mohou ovlivňovat. Mohou se stát jeho ničiteli, mohou být individualisty, ale zároveň mohou dělat věci společně. Co je jisté a co mohu prozradit je, že budou vybízeni k tomu, aby dělali hodně hluku, což může být legrace.