Karita Mattila vzdala v Praze poctu Jiřímu Bělohlávkovi
Sólistkou koncertu PKF – Prague Philharmonia v pražském Rudolfinu byla 21. dubna 2018 hvězdná finská sopranistka Karita Mattila. Pod taktovkou britského dirigenta Paula McCreeshe zazpívala koncertní árii Ludwiga van Beethovena „Ah! Perfido“ a také píseň „Träume“ z cyklu „Pět písní na slova Mathildy Wesendonckové“ od Richarda Wagnera.
Tento koncert měl původně dirigovat Jiří Bělohlávek, se kterým jste se ve vaší kariéře často umělecky setkávala...
Ke spolupráci na tomto koncertu mne Jiří před časem osobně oslovil. A já jsem tu nabídku s radostí přijala, a to jen kvůli němu. Jiří nás bohužel loni opustil a je to pro nás pro všechny obrovská ztráta. Já jsem se ale přesto rozhodla, že teď do Prahy přijedu a ačkoliv ten koncert nebyl oficiálně věnován památce tohoto velkého českého dirigenta, tak mu ho, alespoň v mé mysli, věnuji. Nebyl pro mne jen fantastickým dirigentem a nezpochybnitelnou autoritou, ale byl i mým mentorem v českém repertoáru. Řadu českých operních rolí jsem poprvé zpívala právě s ním.
Rád bych se vrátil k českému repertoáru, který je vaší doménou. Co vás na české hudbě nejvíce fascinuje?
Myslím si, že je to ten specifický hudební jazyk. A jsou to také samotné operní příběhy, ve kterých se jako interpret cítím opravdu dobře. Třeba v hudbě Janáčka vnímám obrovskou originalitu a opravdovost, která je mi opravdu nesmírně blízká. Zpívání i poslouchání této hudby je zkrátka něco úžasného…
Symfonický orchestr Českého rozhlasu zveřejnil program příští sezóny. Šéfdirigentem a uměleckým ředitelem bude Alexander Liebreich
Stěžejní linkou příští sezóny rozhlasových symfoniků zůstává řada „R – Když klasika je vášní“. Zahrnuje dvanáct koncertů ve Dvořákově síni Rudolfina.
Když zpíváte český repertoár, máte absolutně perfektní češtinu. Troufám si říct, že i lepší, než někteří čeští pěvci. Jak moc pro vás bylo těžké naučit se takto brilantně role právě v Janáčkových operách? Mnoho zahraničních zpěváků považuje češtinu za extrémně těžký jazyk…
Čeština je opravdu těžký jazyk na zpívání, těžší než ruština. Když jsem třeba zpívala svoji první ruskou roli, říkala jsem si, že nic těžšího už snad ani nemůže být, ale mýlila jsem se. Když jsem poté začala dostávat nabídky na české role, musela jsem vynaložit mnohem větší úsilí i více finančních prostředků k tomu, aby byla moje čeština na opravdu dobré úrovni. Odjela jsem do Londýna, kde jsem si najala perfektního učitele v osobě Karla Janovického, což je původem český skladatel. Studovala jsem s ním svoji první Jenůfu a velmi mi pomohl s výslovností, která je v mnoha ohledech opravdu nesnadná. V New Yorku mi poté hodně pomohla také Veronique Firkušný, se kterou jsem studovala Emilii Marty ve Věci Makropulos a také Kostelničku. Teď zrovna studuji Cizí kněžnu ve Dvořákově Rusalce, kterou budu zpívat v Paříži, a později také v Madridu. Měla jsem i několik nabídek na Kabanichu v Kátě Kabanové, ale pokaždé jsem odmítla, protože tuto postavu vnímám jako velmi kontroverzní. Myslím, že na ni mám ještě čas. Kabanicha má velmi jednostranný, negativní charakter, je ledová, nešťastná. Ale věřím, že si ji jednou zazpívám...
Sopranistka Karita Mattila pravidelně účinkuje na všech světových operních scénách a mezinárodních festivalech – v Královské opeře Covent Garden v Londýně, v newyorské Metropolitní opeře, na Salcburském festivalu nebo na BBC Proms. Je vynikající interpretkou zejména janáčkovských rolí. Pod taktovkou Jiřího Bělohlávka zpívala například v opeře v San Franciscu Kostelničku v Její pastorkyni a na BBC Proms fascinovala jako Emilia Marty ve Věci Makropulos.
Jednou z vašich vůbec nejlepších rolí je Jenůfa v Její pastorkyni. Teď už zpíváte Kostelničku… Jaké to je, být nyní na jevišti ve stejné opeře, ale v jiné roli?
Jsou to naštěstí úplně odlišné pěvecké party. Nebála jsem se toho, že se najednou budu muset proměnit v někoho úplně jiného. Ze začátku bylo zajímavé, jak mi naskakovalo všechno, co zpívá Jenůfa. Neustále jsem to měla v mysli, ale velmi rychle se mi podařilo tohoto pocitu zbavit. Musím říct, že part Kostelničky jsem nastudovala poměrně rychle, protože jsem ho de facto už z velké části znala. Kostelnička má totiž s Jenůfou několik klíčových scén, její part tak na jevišti podvědomě vnímáte a fixujete si ho. Jak nabýváte životních zkušeností, je vám pak ta role bližší. Nebo lépe řečeno, více ji chápete… Chyba by byla vnímat Kostelničku jen jako vražedkyni Jenůfčina dítěte. Ten charakter je velmi komplikovaný a v té komplikovanosti vlastně velmi bohatý. Důležité je si uvědomit, co ji k tomu činu vedlo, čím vším si v životě prošla. A teprve pak pochopíte, že nic v životě není černobílé.
