Karel Hvížďala: Zvědavé výpravy Jiřího Peňáse

Doplněn je navíc výpravami na Sicílii a do Belgie. To první, co mě po přečtení této knihy, která je napsána svižným a živým jazykem, napadlo, byla vzpomínka na Zdeňka Nejedlého, za jehož doby jsme se ve škole učili, že nejukrutnějším obdobím českých dějin byla doba pobělohorská. Té se často dodnes říká doba temna.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Autoportrét Dani Horákové

Jenže Peňás touto knihou čtenářům připomíná, že právě z této doby pochází většina našich kulturních památek: bylo to právě baroko, které se nejvýrazněji vepsalo do tváře našich měst a městeček, a to nejen architekturou, ale i zásadně ovlivnilo tvář naší krajiny. To už připomínám já.

V této poznámce se budu věnovat pouze architektuře, a to již od středověku,  i když autor má odkazy i na historii a literaturu a připomíná nám, jak silně jsme byli napojeni na Evropu. Právě výrazné sakrální stavby čtenáři připomínají, že skoro všechny tyto kostely a kláštery u nás postavili Italové, Němci, Francouzi nebo německy mluvící  spoluobčané a zruční řemeslníci, kteří pak odešli do světa, většinou do Vídně: viz architekt Josef Hoffmann z Brtnice, zakladatel Wiener Werkstätte, tehdy nejznámější designové firmy ve střední Evropě.

V Žamberku stavěl chrám Donat Theodor Morazzi, původem z Vlašska, který se podílel se svým otcem i na stavbě Jana Blažeje Santiniho mystéria na Zelené hoře u Žďáru: tahle rodina zase přišla z Itálie. Otec Blažeje rekonstruoval opěrný systému Chrámu svatého Víta, stavba je starší, gotická a postavil ji Petr Parléř, který rovněž nebyl Čech: to jméno jsme si jenom počeštili, ve skutečnosti se jmenoval Peter Parler, byl to Šváb a jeho jméno je odvozeno z latiny z parlerius, což znamená mluvčí a ve francouzštině se totéž slovo překládá jako mluvit, proto si ho přivlastňují i Francouzi. A tak bychom mohli pokračovat.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Dopisy Milady Horákové psané těsně před popravou

Z českých výrazných architektů se v knize objeví až František Lýdie Gahura, který je autor Památníku Tomáše Bati, Zlínské radnice a velkého kina. A pakliže je tam zmínka o něčem významném ze současnosti, jako třeba o projektu Středoevropského fóra v Olomouci, jehož budovu navrhl jeden z nejvýznamnějších českých současných architektů Jan Šépka, na místě budoucí stavby je již léta jen díra v zemi a ohrada polepená plakáty, jak zmiňuje Peňás.

A my můžeme dodat: Kolem této stavby se vede podobná diskuse, jako se vedla před časem kolem knihovny česko-anglického architekta Jana Kaplického, která však již nikdy stát nebude, i když právě tato stavba stejně jako olomoucké Fórum by nás mohla přiblížit současné západní Evropě. 

Když dnes přijedou do Prahy cizinci, obdivují se sice Hradčanům, jako druhému největšímu hradnímu komplexu po Vatikánu, kde sídlili dva němečtí císaři: Karel IV. a Rudolf II., ale fotografují si Tančící dům. Ten navrhl Vlado Milunič, jehož rodiče k nám přišli z bývalé Jugoslávie a který studoval i ve Francii a Američan Frank Gehry. Snad jediná nová velká moderní stavba je u nás od česko-anglické architektky Evy Jiříčné, a to Kongresové centrum ve Zlíně. 

Výpravy Jiřího Peňáse se nejen dobře čtou, ale nutí nás i k hlubší sebereflexi.